1974
– SSSR – Soči
Zájezd s CKM s Vilmou Kaňkovou (byla spolu s rodiči i na předchozích dovolených)
Trasa zájezdu byla Kyjev - Soči - Kyjev, část letecky, část vlakem. Byl to zájezd vypravovaný z Košic, tak tam byli skoro samí Slováci, ale docela dobrá banda. Já jsem se tam zkamarádila s Šanim, klukem z Košic, který tam byl se svojí sestrou, a Vilma s ruskou učitelkou. Chodili jsme po večerech tancovat a courali venku. S Šanim jsme si ještě dva roky psali. Dávali jsme si tam často míchané alkoholické nápoje z vodky, šampaňského a šťávy.
Na zpáteční cestě si dva pánové z našeho zájezdu šli na jednom nádraží koupit meloun. Vlak však odjel poněkud dřív než čekali a oni nás pak stíhali taxíkem asi 150 km. Ve vlaku vybrali všechny ruble, co komu zbyly, aby zaplatili taxikáře. Tak měli nejdražšího melouna na světě.
Vlakem jsme jeli 2 dny. Největším zážitkem pro mne bylo chození přes asi 8 vagónů vlaku do jídelního vozu na jídlo. Procházeli jsme lůžkovými vozy bez kupátek, kde vezli sebou kdeco a smrdělo to tam jak ve vepříně. S čichovými vjemy jsem měla problémy i v samoobsluhách, kde se nedalo přiblížit k chladicím boxům s masem.
1976
– Rumunsko
Opět zájezd s CKM tentokráte s kamarádkou Alčou letecky na Mamáju.
Byl to zcela mastňácký zájezd v hotelu s plnou penzí.
Přes den jsme ležely na pláži, byly hodně ve vodě a večer vyrážely na korzo, občas i do restaurací a tančit. Měly jsme si asi dělat čárky za Rumuny, kteří nás obletovali. Největší práci dalo jim zmizet, obvykle však stačilo slíbit jim rande na druhý den a ten pak jít jinam.
Na pláži jsme se seznámily se študákama z Bukurešti. Jmenovali se Gicu a John. Jedno odpoledne jsme s nimi jely do Constanty, kde nás chtěli zatáhnout do jakéhosi bordelu (měl okna i dveře zastřené prostěradly). My jsme se však nedaly a setkávaly se s nimi pouze na pláži. Posílala jsem později Gicovi fotky, ale on mi odepsal až po dvou letech a to rumunsky. Trvalo mi to tři měsíce, než jsem to přeložila a sesmolila anglickou odpověď. Pak se už neozval.
Alča tam měla ještě jednoho kulturistu, který vypadal, že má pouze svaly a prázdnou hlavu, ale sehnal si tlumočníka z rumunštiny do češtiny. Alča ho však nechala kvůli Johnovi.
Měli jsme tam družbu s dalšími dvěma zájezdy CKM, které bydlely v jiných hotelích. Cestou z družební akce nás šlo asi 5 holek středem ulice a zpívalo národní písně. Zakončily jsme to koupelí v moři samozřejmě bez plavek. Alča pak byla v noci rušená vodotryskem pod naším oknem, tak vyšla v noční košili z hotelu a na hadici hledala marně uzávěr tak dlouho, až vzbudila pozornost milicionáře, který ji poslal spát.
Na závěr jsme měli v naší restauraci velký banket. Našimi příjemnými partnery u stolu byli hokejista Schejbal z Plzně se svou slečnou.
1977
– Bulharsko, Nesebr
Vlakový zájezd s architektkou Mílou, mojí spolubydlící z koleje s ubytováním v soukromí v Nesebru, které jsme měli zajištěné ze školy. V našem domě nás bydlelo 7 z naší fakulty a další byli rozptýleni po Nesebru.
Táhly jsme to s Evou a Petrem z architektury. Hodně jsme pili víno Pamid (nejlevnější co bylo), až se nám ho podařilo vykoupit v celém Nesebru. Lovili jsme škeble a pak se jimi živili, ale výsledek celodenního lovu se po upečení scvrkl na maličkou hromádku, takže jsme se musely dorazit špagetama.
Mimoto jsme měly s Mílou spoustu známostí – bulharského plavčíka, inženýra z Ostravy, šmelináře Jardu, který prošmelil vše co měl, kromě toho co měl na sobě, a dělal granda. Měly jsme také možnost procvičit si angličtinu (Míla) a němčinu (já). Zkamarádily jsme se se dvěma študákama z Berlína. Chodily jsme s nima na pláž. Odpoledne nás provázeli jako psíčkové po krámech Slunečního pobřeží. V restauraci se moc neosvědčili, protože byli dost švorc. Poslední den už neměli ani pár stotinek na šopský salát.
Jinak jsme podnikly výlet stopem do Burgasu, pěšky na Cikánskou čárdu na opačném konci zátoky a i na vlak domů jsme jely do Burgasu stopem.
1978
- Francie
Podařilo se mi získat devizový příslib a jela jsem s kolegyní Jitkou do Francie. Cestovaly jsme stopem a byly hlavně na Riviéře a v Paříži. Tenkrát mne velice získala Eifelovka. Na této cestě jsem si psala svůj první cestovatelský deníček – je uveden jako Francie 1978.V kurzivě jsem tam dala poznámky, popisovala jsem věci, které jsou již nyní obvyklé, ale tehdy to pro nás bylo něco extra.
1978
– Bulharsko – Rila
S partou spolužáků z vejšky cesta vlakem se zastávkou v Bukurešti a Sofii, putování po trase Rilský monastýr, 7 jezer, Maljovica, Kobylino Braniště, Partyzánská Poljana, Kočerinovo. Napadlo nám tam spousta sněhu, tak jsme se věnovali zimním radovánkám – koulování a stavění sněhuláků. Zakončení pobytu u moře u Sozopolu v kempu Zlatá Rybka - více Bulharsko Rila
1979
– Bulharsko – Pirin
Druhá cesta do bulharských hor po státnicích. Cesta po trase Simitli, Predel, Kameniški vrch, Končeto, Vichren, Demjanica, Běgovica, Sandanski, Rožen, Melnik. Zastavení v Rodopech v Bataku a v jeskyni Sněžanka. Zakončení opět v kempu Zlatá Rybka - více na Bulharsko Pirin
1979
– Polsko
cesta s Vláďou napříč celým Polskem. Trasa Český Těšín, Krakov, Varšava, Wilanow, Lazienki, Malbork, Gdyně, Gdaňsk, Sopoty, Hel, Leba, Slupsk, Miedzyzdroje, Swinoujščie, Štětín, Usedom. Zde byli rodiče v kempu v Zinnowitz a odvezli nás domů - více Polsko_1979
1981
– Polsko
Jeli jsme vlakem podél našich hranic a procestovali Tatry a Krkonoše.
V Krkonoších na hřebenovce z nás byli celníci paf, protože jsme byli „Češi z polskej strony“. Setkali jsme se tam na Sněžce se švagrovou a švagrem a pak jsme zahnuli k jezírkům ve Sněžných jamách. Slyšeli jsme jen, jak se další celník po nás shání (mluvil do vysílačky), ale my jsme mu zmizeli.
Hranice domů jsme překročili v Harachově.
1982
– NDR
Jela jsem do NDR s rodiči a malou ještě ne dvouletou dcerou Ivčou. Strávili jsme týden v oblíbeném kempingu na Usedomu v Zinnowicích. Naši měli sebou přívěs, na kterém se dal postavit pohodlný prostorný stan a k němu předsíňka s vyklápěcí kuchyňkou.
1983
– NDR – Harz
Byli jsme s Vláďou sami na turistice v Harzu a Thüringer Waldu. Posunovali jsme se vlaky. Skoro nic si z tohoto výletu nepamatuju, musím si napřed promítnout diáky.
Největším zážitkem byla jízda vlakem v hustém lese okolo hranice se Západním Německem. Vlak jel velice blízko a dráty byly opravdu dobře udělané.
1985
– Rumunsko
Jeli jsme s Vláďou a malou ani ne 5letou Ivčou do Rumunska do hor. Jeli jsme vlakem do Predealu, kde jsme se ubytovali v kempu. Na hřebeny hor tam vedla lanovka, tak jsme se jí vyvezli nahoru. Já však zjistila, že nemám foťák, tak jsem se pro něj pod lanovkou rychle vracela. Visel na stanu a zatím tam naštěstí nebyl nikdo, komu by se hodil.
Chodili jsme po horách, byli jsme se podívat v Poljaně Brašov, kde byly rekreační sídla rumunské komunistické smetánky.
Vlak zpět nám odjížděl brzy ráno, ale večer předtím jsme něco popili, tak nám ujel. Jeli jsme nejbližším vlakem, několikrát jsme přestupovali. Vlaky byl poměrně narvané, nastupovalo a vystupovalo plno lidí s velikými zavazadly i s drůbeží. Nakonec jsme domů dojeli přesně o 24 hodin později, než jsme měli.
Fotky jsou zde
1988
- Polsko
Jeli jsme na pozvání naší kamarádky Boguši vlakem do Polska i oběma dětmi. Honzovi ještě nebylo 4 roky. Dojeli jsme do Czluchova, kde Boguša bydlí, tam jsme se byli podívat na místním hradě a ve městě.
Pak jsme byli na vesnici kousek odtud u její sestry, soukromě hospodařící v zemědělství. Strávili jsme tam velice družný večer i se švagrem, který dělal bachaře ve věznici. Druhý den nás dovezl na povoze za traktorem na nádraží a odjeli jsme i s Bogušou do Košalinu. Tam nám Boguša zajistila pobyt u své kamarádky, která v té době byla na dovolené v Tatrách.
Měli jsme k dispozici byt kousek od moře, tak jsme se hlavně chodili koupat a užívali si krásného počasí u moře. Klíče od bytu jsme na konci měli za úkol odevzdat v místní nemocnici. Domů jsme jeli již přímo.
1989
– Polsko
Jeli jsme opět s dětmi do Polska, tentokráte přes Německo, protože tam nedělali žádné problémy, kdežto na polských hranicích málem Vláďu s Ivčou v zimě na pofiderní pozvání od Boguši nepustili.
Přespali jsme v kempu u Berlína u jezer a byli se tam podívat do ZOO. Pak jsem jeli k Mazurským jezerům. Večer jsme nějak omylem vystoupili o stanici dřív než jsme chtěli a tak se stalo, že jsme s dětmi (Honzovi ještě nebylo 5) spali venku pod širákem kousek od nádraží. Děti spaly naprosto klidně, ale já jsem celou noc poslouchala vše, co se okolo šustlo.
Do kempu jsme dorazili až další den. Tam jsme si užívali jezera a šli na pěší výlet okolo něj.
Pak jsme podnikli velkou cestu lodí. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem dostala lístky jako pro Poláky, protože pro cizince to bylo výrazně dražší. Jeli jsme lodí celý den, proplouvali jsme několika jezery a spojovacími kanály mezi nimi.
Pak jsme se ještě byli podívat u Mazovských jezer a pomalu se se zastávkami na zajímavých místech přesouvali k domovu.
1989 – Polsko Wroclav
Počátkem listopadu 1989 jsme se zúčastnili festivalu nezávislé české kultury ve Wroclavi - fotky jsou zde
Vyjížděli jsme ve 30 lidech 6 auty z naší chalupy v sobotu velice brzy ráno na hraniční přechod Habartice a předstírali jsme, že jedeme tranzitem do NDR, v tom duchu jsme také měli vyplněná celní prohlášení. Dojížděli jsme ke hranicím po delších intervalech a doufali jsme, že se ztratíme mezi ostatními auty. Bohužel tam nikdo nejezdil, tak jsme se sešli za sebou. Celníkům to chvíli trvalo, než jim to došlo, tak 5 aut pustili, poslední však mělo smůlu a vzhledem k tomu, že jeho pasažéři neměli ani marku, nebyli do Polska vpuštěni. Vrátili se k nám na chalupu a pěkně si tam zapařili.
My ostatní jsme dojeli do Wroclavi a zúčastnili se večer koncertu v Teatru polskim. Předtím jsme ještě byli odpoledne na fotovýstavě k akci na Wroclavské univerzitě. Získání lístků bylo poměrně složité - bylo vyprodáno, ale podařilo se nám je postupně skoupit.
Na koncertě vystupovali folkoví zpěváci z republiky i z emigrace - Karel Kryl, Pavel Dobeš, Vláďa Veit, Dopita, Vlasta Třešňák, Jarda Hutka. Mluvilo se o dalších, které nepustili přes hranice. Předali jsme Hutkovi jeho sebrané texty od Houly (ten neměl.pas, tak nemohl jet s námi). Nechali jsme si všechny účinkující podepsat do Ivčina kreslířského sešitu. Před 12. hodinou noční jsme museli odjet. Zpět jsme jeli raději přes NDR přes Varnsdorf. Byli jsme tam brzy nad ránem. Prohlíželi nás velice podrobně, dokonce listovali i Ivčiným sešitem, ale podpisy mezi malůvkami přehlídli. V jiných autech také nic nenašli, i když se snažili, přesto na nás křičeli, že moc dobře ví, že jedeme z Wroclavi. Museli nás však pustit.
O našem průjezdu přes hranice dokonce informovalo Radio Londýn. Pak se začalo mluvit o tom, že si účastníky postupně předvolávají k výslechu, ale přišel listopad a vše bylo jinak.