srpnu nás jelo šest spolužáků ze stavební fakulty (z různých oborů) do Bulharska. Byla to první cesta s Vláďou, tehdy to pro nás všechny byl Miki.
Cestou jsme měli asi půl dne prohlídku Bukurešti, ale nebylo tam co prohlížet a bylo horko, tak jsme většinu proseděli v parku. Skoro den jsme strávili v Sofii. Měli jsme se tam sejít s manžely Chvátalovými zvanými Medáci. Sešli jsme se s nima mimo smluvený čas. Večer jsme byli v kině na filmu Abba s bulharskými titulky.
Ve velmi časných ranních hodinách jsme dorazili k Rilskému monastýru. Prohlédli si ho a začali stoupat do hor. Měli jsme zdolat převýšení asi 1500 m. Po půldenním lezení a zdolávání základní výšky jsme všichni padli a dali si dvacet. První noc jme spali v kotlině plné ovcí a koní, s nimiž jsme používali společnou vodu.
Další den jsme se utábořili v sedle nad propastí a šli si bez bagáže prohlídnout 7 jezer. V noci jsme byli nepříjemně probuzeni. Pršelo a podlážkou nám prosakovala voda. Rozložili jsme pod sebe pláštěnky a snažili se spát dál. Během noci se déšť změnil na sníh a ráno ho bylo skoro 30 cm. Karel s Petrem se ve svém ministanu ztráceli v závěji. Na další cestu nebylo ani pomyšlení, protože stále sněžilo a nebylo skoro vidět. Karel s Petrem se přestěhovali k ostatním a svůj stan nechali napospas živlům.
Druhý den se udělalo nádherně. Nebe bez mráčku, sluníčko pálilo, dál jít nešlo, tak jsme se věnovali letním radovánkám – koulovali jsme se a stavěli sněhuláky. Medák jednoho z nich přetvořil v ženské torzo, tak Boženka začala z druhého tvořit chlapáka. Asi jí chyběly zkušenosti, protože kvality Medákovy práce zdaleka nedosáhla.
Následující den bylo opět nádherně, sníh začal slézat, tak jsme mohli vyrazit dál směrem na Maljovicu. Medáci se od nás odpojili a vyrazili směrem do civilizace. Později jsme se dozvěděli, že Lída byla v jiném stavu, tak jí horská turistika unavovala. Po zdolání Maljovice (2729 m.n.m.), složité cestě a po strašně prudkém stoupání nám bylo odměnou nocování – zaslon podobající se garáži s dřevěnými palandami a matracemi.
V další
den jsme vyrazili opět do kopce. Cesta se nám za chvíli ztratila. Museli jsme
oblejzat, slejzat a vylejzat různá skaliska a balvany. Nejlepší závěr byl
asi hodinový sestup dolů po ohromném kamenném poli. Tento den jsme se
ubytovali už zase ve stanech v sedle Kobylino Branště. Stan Petra
a Karla byl určen jako zásobní a ve druhých dvou stanech jsme spali po třech.
Další den se Mirek s Mikim rozhodli pro další cestu údolím přes civilizaci, my ostatní přes hřeben. Dorazili jsme odpoledne k Rybnému jezeru, postavili stany, najedli se a měli pohodu ve stanech. Mirek s Mikim dorazili až po setmění a jako pomstu nám zbourali stan na hlavu. Miki měl na nohách obrovské puchýře. Až druhý den jsme se od nich dozvěděli, jak zabloudili do pionýrského tábora a na správnou cestu je dostali jen přes spoustu kopřiv.
Následující den jsme se rozdělili. Petr, Karel a Boženka chtěli pokořit nejvyšší horu Rily Musalu a my ostatní jsme se hodlali přesunout k moři – Miki měl zničené nohy a Mirek boty, takže už moc nemohli chodit. Naše cesta vedla už jen z kopce. Šli jsme do Partyzánské Poljany. Na silnici jsme Mikiho nechali poněkud vzadu, protože sotva šel, ale on nás za chvíli předjel ve stopnutém autě. Když jsme dorazili s Mirkem do Poljany, měl již vysondovaný odjezd autobusu dolů z hor a připravené občerstvení. Cestou jsme potkali kolegu z kruhu Pavla Šálka s klukem z vody. Šli teprve do hor, tak jsme je co nejvíce postrašili našimi zážitky.
Autem
jsme dojeli do Kočerinova a vlakem do Simitli. To už byl skoro
večer a tak jsme postavili stan u
jakési ohrady. Zejména Mirek se skoro nevyspal, protože z ohrady se ozývaly
celou noc děsné zvuky, snad osel.
Ráno jsme vyrazili autobusem směr Razlog. Autobus nám zavřel dveře před nosem a chtěl odjet, ale výraznou mimikou jsme řidiče obměkčili. Z Razlogu jsme dál pokračovali úzkorozchodkou o rozchodu asi 750 mm. Vláček jezdil do zatáček s tak malým poloměrem, že jsme lokomotivu viděli skoro pořád zboku. Trať byla řešena tak, že vlak vjel do tunelu, opsal oblouk a vyjel na tom samém místě, ale asi jen o 10m výš. Úzkokolejkou jsme dojeli až do rychlíkové stanice Septembri. Popojeli jsme kus do Plodivu a tam jsme chtěli jít na tah. Na noční rychlík k moři však nebyly místenky, tak jsme museli jet hned s přestupem. Dojeli jsme do Burgasu a z vlaku i z nádraží nás vyhodili asi ve ¾ na 12. Přesunuli jsme se do parku k pláži, roztáhli si spacáky a usnuli ukolébáni vlnami.
Vstali jsme brzy ráno, protože se park začal hemžit sportovci. Autobusem jsme jeli do Sozopolu a vrátili se kousek podél pobřeží do kempu Zlatá rybka. Bylo to předem domluveno s ostatními, abychom se zase shledali. Večer jsme našim sousedům předvedli „českou ukázku“ s kytarou a harmonikou a zlikvidovali 4 lahve vína Melnik po 0,7 l.
S našimi spolucestujícími jsme se shledali následující den. Karel zde budil značnou pozornost svým opálením – temně opálený krk, ruce, lýtka, zbytek bílý. Byli jsme v Sozopolu, kde jsme si dali oslí klobásy a ozkoušeli atrakce lunaparku. 21.8. jsme uspořádali vzpomínkový večer k desátému výročí s dobovými písničkami a vínem. Další dny byly stejné – přes den opalování a koupání a večer česká ukázka na pobřeží. Pak jsme odjeli malou lodičkou do Sozopolu a odtud raketou do Nesebru a tam odtud autobusem na Sluneční pobřeží.
Večer jsme vyrazili na obhlídku města. Kolem 10. hodiny jsme se rozdělili, Petr, Mirek a Boženka šli spát a já s Karlem a Mikim šli ještě pařit. Asi do 12 hodin jsme seděli pod širým nebem v baru s reprodukovanou hudbou. Pak jsme ještě pokračovali, našli jsme bar Zoro, kde měli údajně zavírat až ráno. Měli tam však pouze whisku, po chvíli váhání jsme si ji dali. S Karlem jsme kralovali parketu a vydrželi tam asi do 4 hodin do rána.
Ráno jsme již jen balili a odsunuli se zpět do Nesebru. Bágly jsme si dali do gary, kde jsme je na střídačku hlídali. Mezitím jsme si prohlídli město. Pak jsme se dostali kometou do Varny. Courali jsme po městě a nakupovali. Večer jsme se šli ještě vykoupat, bylo tam však plno řas.
Pak už před námi byla jen cesta vlakem domů. Vlak odjel včas, ale na přechodu v Ruse jsme už měli značné zpoždění. Z cesty byl zajímavý pouze úsek mezi Tirgu Jiu a Petrosani, kde jsme projeli 43 tunelů.
Další den k ránu jsme přijeli do Štúrova. Celník nám místo prohlídky vynadal, že jsme neutratili všechny peníze a vezeme je domů. To už jsme měli zpoždění skoro 6 hodin. Měli jsme hlad, tak jsme si vařili hrachovou polívku na podlaze kupé, ale díky vekslím se značnými ztrátami.
Já jsem vystoupila v Brodě, ostatní pokračovali dál do Prahy.
Verzi pro tisk ve wordu mohu na pořádání zaslat meilem
viz Bulharsko 2012 a Bulharsko Pirin