Bulharsko Pirin 1979
Po státnicích v červnu jsme jeli opět do
Bulharska. Byli jsme ve stejném složení jako loni (já, Vláďa = Miki, Karel
Benda, Boženka Freundová, Mirek Kračmar a Petr Hájek, navíc s námi
jela Alena Kučerová. Všichni jsme byli čerství absolventi stavební
fakulty, promoce nás čekala až po návratu. Já s Vláďou jsme jeli až
z Budapešti, kterou jsme si prohlédli, a s radostí jsme
zjistili, že ostatní obstarali za mírný úplatek lehátka.
Do Sofie jsme přijeli s přestupem v Bukurešti
krátce po půlnoci a až do rána jsme polehávali na nádraží. Vlakem jsme
jeli do Simitli a pak autobusem do Predelu, průsmyku mezi Rilou a
Pirinem, ten den se nám ještě podařilo zdolat počáteční převýšení.
Potkali jsme tam tzv. Švédskou čtyřku (tři kluky a jednu holku) z naší
fakulty, ale za nimi se jen zaprášilo.
Další
den jsme opět náročně stoupali, místy jsme překračovali sněhové splazy,
na jednom z nich to Karlovi ujelo a jel po zádech na krosně dolů. Další
den opět náročné stoupání, místy prodírání v kleči a přelézání
skalek na Kameniškim vrchu, který dělal čest svému jménu. Pěstovali
jsme tzv. Pirinskou kombinaci – sníh, kleč a šutráto. Pokořili jsme vrch Albutin
a za ním v silné vichřici dorazili k malému zaslonu (malé červenobílé
boudičce o rozměrech asi 2,5 x 2,5 m), kde jsme se ubytovali na palandách.
Druhý den byla taková vichřice, že se dál nešlo, pouze na malé vycházky
bez bagáže. Byli jsme ve výšce přes 2,5 tis.m. Obhlédli jsme si hřeben Končeto,
kde se dalo jít se řetězy a velmi strmé svahy spadaly na obě strany asi
1000 metrů. Jít to potom s krosnami bylo o něco horší. Pak jsme pokořili
náš výškový rekord – horu Vichren s výškou 2914 m.n.m.
dosti náročným šplháním.
Na druhou stranu byla cesta značně lehčí a více
frekventovaná. Dolů jsme šli přes chatu Vichren a Muratovo jezero k Rybnému
jezeru, kde jsme nocovali. Dál přes Dlgoto jezero na Demjanicu, měli
jsme před sebou celé krásné údolí s Vasalaškimi jezery. Dalo nám práci
oblézat sněhové splazy, protože jsme nemohli riskovat, že na nich
uklouzneme. Pokračovali jsme přes Čairské sedlo
do Běgovici. Museli jsme přerodit rozvodněný Mozgoviški potok
– mně sahala voda až do rozkroku. Za potokem však nás čekalo to nejhorší
– polom. Přelézali jsme kládu po kládě a nakonec se utábořili přímo
na cestě mezi popadanými stromy. Druhý den jsme to vzdali,
museli jsme se vrátit, opět přebrodit potok a stoupat směrem na Sandanski.
Cestou jsme se vyhýbali volně se pasoucím býkům, protože jsme je dráždili
svými červenými krosnami. Konec jsme absolvovali autobusem, který náhodou
zrovna jel (jezdily dva denně) a pak pokračovali až do Melniku. Tam
jsme se utábořili a jeli autobusem na výlet do městečka Rožen, které
bylo značně zdevastované a místní monastir byl v rekonstrukci. Mezi pískovcovými
skalisky jsme dorazili pěšky zpět do Melniku. Tam jsme potkali své
spolucestovatele, od kterých jsme se oddělili u Čairského sedla, protože
jsme chtěli jít snadnější cestou.
Řidič dobrovolník nás dovezl do Demjanice na
vlak a inkasoval za to cenu jako za autobus. V Simitli jsme se
rozloučili s Alenou, která již jela přes Sofii domů. Autobusy nás
nechtěly vzít – měli tu strašně komplikovaný systém – lístky se
musely kupovat v boudičce na zastávce, ale prodávali je pouze, když už
autobus přijel, ale ten na nikoho nečekal. Nakonec jsme to vyřešili stopem,
jeli jsme na korbě náklaďáku do Razlogu. Tam odtud jsme se přesunuli
úzkokolejkou do Velingradu a autobusem do Bataku do Rodop, kde
jsme se utábořili u vodní elektrárny.
Ráno jsme byli probuzeni zpěvem. Hordy pionýrů
vpochodovávaly do otevřených vrat elektrárny s bojovou písní na
rtech. Když tam šli po určité době nějací civilisti, připojili se k nim
a vnikli dovnitř dlouhou podzemní chodbou. Vnitřek elektrárny si mohl každý
prohlédnout. Připadali jsme si jak záškodníci.
Původně
jsme chtěli podniknout túru přes kopce, ale bylo bídné počasí, tak jsme
jeli autobusem ve směru města Peščera. Těsně před zavíračkou
jsme dorazili k jeskyni Sněžanka. Průvodce nás poslal dovnitř
samotné, prohlíželi jsme si prostory a po chvíli zhaslo světlo. Mirek měl
naštěstí baterku, i když slabou. Za chvilku přišel jeskyňář se dvěma
šajnovkami a vyvedl nás ven. Venku lilo a tak nás pozval do své chaty a vyprávěl
nám o svých kontaktech na moravské jeskyňáře. Poslal nás spát do jedné
malé jeskyňky dole v údolí. Bylo tam však dost vlhko a kapalo ze
stropu. Tak jsme si s Vláďou postavili vevnitř stan, ostatní spali na
kraji převisu. Bylo to v předvečer Boženčiných narozenin, tak jsme
popíjeli broskvovici a rakii a vyřvávali při kytaře na celé údolí.
Ráno jsme na minutu přesně stihli vlak na Plovdiv.
Ten jsme si přes den prohlédli a večer strávili v hospodě blízko nádraží,
kde jsme měli účet hodný místní buržoazie. Přes noc jsme jeli do Burgasu,
kde nás před pátou probudil vymetač vlaku. Hned nám jel autobus do Sozopolu
a tak již brzy ráno jsme byli v našem oblíbeném kempu Zlatá
Rybka. Přes den jsme lenošili a večer bloumali po Sozopolu a konzumovali
opékané malé rybičky a krevety.
Další den jsme jeli na výlet na Ropotámo. Vláďa
to zhodnotil tak, že vyjížďka po Vltavě je třikrát hodnotnější. Viděli
jsme pouze pár prchajících želv. Cestou zpět jsme se stavili v Primorsku
a zjistili, že tam každý druhý dům patří nějakému českému podniku.
Pak jsme byli dva dny
přes den na pláži a večer v hospodě a zkoušeli pít Slančev Brjag,
který jsme koupili sebou domů. Raketou jsme jeli do Burgasu, zbytek naší
skupinky již chtěl jet domů a zjišťoval spojení, my ještě jeli courákem
do Varny. Courali jsme po ní a noc strávili v rozestavěném baráku,
protože pršelo. Orientační systém tam byl hrozný, tak jsme docela
bloudili, když jsme hledali autobus směrem na Zlaté Písky, nebylo to totiž
na autobusovém
nádraží.
Na Zlatých Pískách jsme zjistili, že se nikam nedají dát krosny,
tak jsme je museli vzít na pláž, kde jsme se koupali mezi Araby a západními
turisty. V podvečer jsme chtěli jet lodí do Balčiku, ale řekli nám,
že nejede. Vypadalo to na déšť, tak jsme se rozhodli pro jistou střechu nad
hlavou – rozestavěný barák ve Varně. Tam se nám po delším pátrání
podařilo najít zastávku autobusů do Albeny, do Balčiku jsme ji nenašli.
Nechali jsme krosny ve Varně a jeli na výlet do Albeny, pršelo však.
Bylo tam několik pěkných podniků. Zpět jsme jeli parníkem do Zlatých Písků.
Přes den jsme se ještě koupali v parádních vlnách a pozdě večer
odjeli do Varny, protože jsme již měli jet domů.
Měli jsme místenku do vagónu, který ve vlaku
neexistoval. Průvodčí nám řekl, ať si vybereme, který chceme, skoro celou
cestu jsme v něm byli sami, tak jsme spali dost pohodlně. Cesta pěkně
ubíhala i s tříhodinovým zpožděním a po asi 35 hodinách jsme
dorazili do Brodu.
Verzi pro tisk ve wordu mohu na požádání
zaslat meilem
viz Bulharsko
2012 a Rila 1978
hlavní stránka