Austrálie - Severní teritorium
Darwin, Litchfield, Kakadu, Stuart Highway, Alice Springs, Mac Donnell, Uluru
fotky Severní teritorium videa Severní teritorium
Docela se hodilo, že jsme přiletěli se zpožděním, protože auto jsme měli objednané až na 6. hodinu a na letišti bylo dost chcíplo. Měli tam jen dva automaty na pití a sušenky a hrací automaty. Nebylo si pořádně ani kam sednout.
Celní kontrolou jsme prošli v pohodě, pustili nás mimo frontu a kufry nám očichal jeden ratlík. Nevím, zda hledal drogy nebo jídlo, protože to je sem zakázáno dovážet. Některým probírali kufry dost pořádně.
Od půjčovny Herz jsme dostali bílou Toyotu Corolu. Vláďa se s ní napřed učil zacházet na parkovišti a pak již vyrazil do dopravy. Akorát měl problém, že si pletl stěrače s blinkrama. Naštěstí ale skoro nikdo nejezdil – bylo nedělní brzké ráno. Zjistili jsme, že tu převažují bílá auta, asi je to kvůli lepší viditelnosti nebo vhodnosti do vyšších teplot.
Jako první jsme dojeli na Lee Point – nejsevernější bod pobřeží okolo Darwinu. Byla tam krásná pustá pláž s pár rybáři a spoustou vyvržených korálů, vlny nebyly. Psali tam ale, že se tam nesmí koupat, protože ve vodě jsou smrtelně jedovaté žahavé medúzy. Bylo tam několik zřejmě dosti vyhledávaných piknikovišť.
Pak jsme popojeli k ústí řeky Buffalo Creek do moře, což byla docela slušná říčka obrostlá mangrovy. Visely tam varovné cedule upozorňují na krokodýly, ale viděli jsme jen pár labutí.
Pak jsme šli nakoupit do sámošky z řetězce Cooler, krám byl docela dobře zásobený, liduprázdný, na nás ceny poměrně vysoké a alkohol žádný. Zjistili jsme, že tu mají suchý zákon – alkohol včetně piva se prodává v extra obchodech, které mají omezenou otevírací dobu.
Byli jsme se podívat na další poloostrov East Point, na němž bylo původní opevnění, které mělo chránit Darwin, ale v podstatě s celým městem bylo v roce 1942 zničené při leteckém bombardování Japonci. Na tomto poloostrově mělo údajně žít až 2000 klokanů, nechápali jsme, kam by se asi vešli, zase tak rozlehlé to tu nebylo. My viděli asi tři. Pokračovali jsme k botanické zahradě, což je vlastně přírodní volně přístupný park. Vjeli jsme dovnitř, zaparkovali a prošli si okruh. Rostl jim tam pěkný háj baobabů. V části měl být i deštný les, ale bylo to dost parkové.
Dál jsme se jeli podívat do Cullen Bay. Je to kruhovitá zátoka, plná celkem luxusních jachet, okolo níž stojí noblesní vily a apartmány. Při břehu byly terasy několika hospod. My se usadili v kavárně, která měla normální ceny a proto v ní bylo narváno.
Pak již jsme ve 2 hodiny odpoledne popojeli do centra města, kde jsme měli přes internet zamluvený pokoj v Palm Resortu. Bylo to hned vedle hlavní třídy a pár kroků od místního parlamentu. Byly to takové patrové pavlačáky typu amerických motelů M6, mezi nimi byly chatky zarostlé do divočiny a bazén. Byli jsme hrozně utahaní, tak jsme si na dvě hodiny schrupli a pak jsme se šli vykoupat do bazénu, byla v něm slaná voda. Navečer jsme vyrazili do města.
Ještě nebylo 6 hodin a někde to již docela slušně rozjeli. Na zábradlích u restauračních zahrádek se vznášely nafouknuté balonky, místy hrála živá hudba, jinde hrálo disko, všude bylo strašně narváno. Vše kromě supermarketu bylo zavřené.
Zašli jsme se podívat na západ slunce do parku u pobřeží. Pak jsme chvíli poslouchali muziku u hospody jménem „Mámo, díky, že už je pátek“, Vraceli jsme se sousední ulicí, která však byla úplně mrtvá. Jen se na jeden strom slétala spousta strašně řvoucích ptáků. V jedné jídelně jsme si objednali pivo, ale to jsme si dali, 2 piva nás stála 12 $, vedle jsme si v Mc Donaldu dali hamburgra, který byl výrazně levnější.
Vraceli jsme se do motelu, opět si šli zaplavat a pak se připojili na internet – poprvé na našich cestách jsme měli sebou notebook a mohli tak využívat vlastní techniku. Syčáci chtěli za připojení na wifi 7 $ za 2 hodiny. Udělali jsme pár pozdravů přes skype, pak jsem poslala nějaké meily. Měli jsme však problém se zásuvkou – mají zde atypickou tříkolíkovou se třemi šikmo k sobě postavenými hranatými kolíky. Adaptér jsme si půjčili v recepci a již jsme ho nevrátili a používali ho na celé naší cestě. Vezli jsme sebou několik adaptérů – na jednom bylo napsané, že je pro Commonwealth, do čehož jsme předpokládali, že spadá Austrálie, ale chyba lávky.
Výhodou notebooku bylo také to, že Vláďa do něj stáhnul řadu filmů, tak jsme si je mohli po večerech pouštět. Dívali jsme se na film Austrálie a popíjeli víno dovezené z domova.
28.11.
V noci nás vzbudily silné rány – blýskalo se a hřmělo, sotva se nám opět podařilo usnout, vzbudil nás v 7 hodin budík.
Další den jsme měli v plánu přírodní rezervaci na jih od Darwinu. Nebrali jsme si sebou jídlo ani pití, tak jsme si chtěli cestou něco koupit. Mysleli jsme, že uvidíme nějaký supermarket a nebude to problém. Projeli jsme v mapě označená města, ale byly to jen benzínové pumpy a nikde jsme žádný krám neviděli. Tak jsme dojeli až k parku u Berry Springs, ale raději jsme popojeli ještě o 7 km do inzerovaného supermarketu. Byl to menší barák s vyššími cenami. Koupili jsme sodovky a špagety v kečupu.
Vrátili jsme se do parku Territory Wildlife. Vstupné stálo 26 $, i když v průvodci inzerovali o dost míň. V ceně vstupenky byla i cesta vláčkobusem, který každou půlhodinu vozil lidi od jedné lokality ke druhé.
My vyrazili zpočátku pěšky. Šlo se po pěšině divokým smíšeným lesem porostlým eukalypty, palmami a trnitými stromy, podrost dole byl zcela suchý. Došli jsme k Nocturnal House, v němž byl v jednotlivých teráriích předveden noční život různých místních zvířat – sov, hadů, hlodavců i malých klokánků.
Pak jsme popošli k laguně Billabong, v níž měli být krokodýli, opět jsme žádné neviděli, ale plovali tam černobílí pelikáni. Pak jsme si prošli okruh deštným pralesem. Cesta vedla po kovových chodníčcích a procházelo se aviáriem čili velikou ptačí voliérou. Byla porostlá stromy, zvedal se v ní chodník do výšky. Pohybem jsme ptáky plašili a oni před námi vzlétali. Pak cesta pokračovala a procházela menšími voliérami, v nichž byla řada ptáků a dalších zvířat. Na konci byla ukázka deštného pralesa v období dešťů. Zřejmě tam měli pohybový senzor, který spustil tropickou bouřku – liják s hromy a blesky. Bylo to celkem působivé.
Pak jsme si chvíli počkali na vláček a nechali se dovést k akváriu. Jeli jsme vláčkem s několika vagónky sami. Expozice akvárií byla moc pěkně udělaná, bylo tam i velké průchozí akvárium, v němž plavaly větší ryby a plno menších.
Pak jsme šli okolo plotu, kde měli být dingové, ale neviděli jsme žádného. Následovala písečná laguna Oolloo, v níž plavali 2 rejnoci a další ryby. Došli jsme až k laguně Goose, u níž byla pozorovací bouda, a kde plavalo plno ptáků různých druhů.
Tam odtud už se nám nechtělo jít, protože byl hrozný hic, tak jsme si opět počkali na vláček a dojeli s ním až do hlavní stanice. Dali jsme si tam kafe a prohlédli si na panelech, jak jim zde škodí importovaná zvířata – žáby, buvoli, divoká prasata.
Poté jsme chtěli navštívit park Berry Springs, ale měli na vratech napsáno, že je zavřeno. Tak jsme jeli o kus blíže k Darwinu do města Howard, kde měly být prameny Howard Springs. Bylo to tam však ve výstavbě, tak se tam nedalo koupat. Cestou jsme viděli odbočku na nějakou orchidejovou zahradu Jenny´s Garden. Tak jsme tam zamířili. Bylo to vlastně ohromné zahradnictví specializované na orchideje, vybírali tam ale vstupné 8 $. Chvíli před tím, než jsme přijeli, tak všechno bylo kropené z hadic a sprch. Procházeli jsme mezi kytkami, Vláďa filmoval, pěstovali tu krásné rostliny a nebyly ani moc drahé ke koupení.
Pak již jsme se vraceli zpět do Darwinu. Pár kilometrů před ním jsme zastavili u obchoďáku Woolworths. Bylo to něco jako u nás Tesco, měli docela slušné ceny a výběr zboží, výrobky své značky levnější. Nakoupili jsme veliké balení piv – 30 plechovek XXXX Gold za necelých 40 $, tři lahve vína po 5 $, taky zásoby sodovek, k velmi pozdnímu obědu jsme si koupili grilované kuře.
V Darwinu jsme se ještě byli podívat v přístavu. V hlavní budově na molu na kůlech bylo několik velkokapacitních většinou asijských restaurací, vypadalo to, že se chystají na večer, ale zatím to bylo prázdné. V mořské zátoce, zcela oddělené od moře, bylo koupaliště a hned vedle bazén, v němž pouštěli mořské vlnobití. Do něj se měla za nezjištěnou cenu kupovat identifikační páska na ruku u občerstvení. My jsme se vrátili do našeho motelu, šli se koupat do bazénu a pak vyrazili znovu do přístavu. Vláďa sebou nesl notebook a doufal, že se někde připojí na nezaheslované wifi. Zkoušeli jsme to na několika místech, ale nikde se to nepodařilo.
Zpět do města jsme se dostali výtahem, byl přistavěný k jednomu obytnému objektu, v úrovni nejvyššího patra byla terasa a pak most přes silnici v úrovni horní silnice. Večer jsme si opět promítali Austrálii, část filmu je o tom bombardování Darwinu. Darwin byl zničen ještě jednou na vánoce v roce 1970, tentokráte cyklonem.
29.11.
Ráno byl pěkný slejvák. Bylo ale krásné vidět vodu stékat z palem v paprscích slunce.
Dnešní den jsme měli na programu prohlídku národního parku Litchfield jihozápadně od Darwinu. V 8 hodin jsme vyrazili po Stuart Highway na jih a uhnuli na město Batchelor. Toto město je zajímavé tím, že tam dělal zahradníka český rodák Hlinka, který z nostalgie na návsi postavil zmenšeninu Karlštejna. Karlštejn je z betonu, vysoký asi 4 m, vypadá autenticky, jen má střechy natřené na modro.
O kus dál již začínal park, i když neměl oficiální vstup, ani se tam neplatilo. První zastávkou bylo Magnetic Termite Mounds, nejvyšší termitiště v Austrálii, vysoké asi 7 m. Z vyhlídkové plošiny bylo vidět desítky dalších menších termitišť, seřazených jak kounovské řady.
Jen jsme tam odtud vyjeli, začalo dost prudce pršet. Popojeli jsme k vodopádům Florence, kde jsme chvíli v autě počkali než se to přežene. Od parkoviště se dalo na vodopád dívat z vyhlídky, my sešli až dolů pod vodopád k tůňce, v níž se dalo koupat. Hned jsem toho využila. I když to nebylo vidět, byl tam silný proud, tak jsem se docela nadřela, abych se udržela na místě. Byla tam průzračně čistá voda.
Pak jsme popojeli o kousek vedle k Buley Rockhole. Byly to kaskády a mezi nimi pár malých mělčích jezírek. Asi je to tam ideální při hicech na ochlazení. Na plavání to tam moc nebylo, jen pod jedním vodopádkem by se dalo parádně masírovat.
Popojížděli jsme po parku – zajeli jsme k Tabletop Swamp – vyhlídce na bažiny, kde bylo piknikoviště a dost ponuré místo. Další zastávka bylo Tolmer Falls, vysoký úzký vodopád pod nímž byla jeskyně. Měli v ní žít netopýři a hadi, proto se do rokle dolů nesmělo.
Další zastávka byly Wangi Falls – dva vodopády – jeden mohutný široký, jeden úzký, spadající do krásného jezera. Dříve se v něm dalo koupat, bylo to v podkladech, které měl Vláďa vyjeté z internetu, ale jezero bylo ohrazené a psali tam, že tam mohou být krokodýli. Ať jsme se rozhlíželi, jak jsme chtěli, žádného jsme neviděli. Nechápali jsme, jak se tam najednou mohli dostat. Psali tam, že na začátku sezóny je prostor okolo prohlídnut a případní krokodýli deportováni jinam. Dle průvodce měl být tento vodopád nejexponovanější – měli tam prodávat jídlo, domorodé zboží, kafe. Byl tam pouze mobilní kiosek.
Pokračovali jsme až na konec parku k Bamboo Creek. Byl tam opuštěný důl na cín starý asi 60 let. Byly tam ruiny a místo působilo docela strašidelně. Dvakrát jsme přecházeli potok, jednou i brodili, tak jsem se tam necítila moc bezpečně vzhledem k neustálým upozorněním na krokodýly.
Odtud bychom mohli jet zpět do Darwinu zkratkou, ale po nezpevněné silnici, na níž se měl přejíždět potok brodem, ale kvůli tomu, že dopoledne pršelo, jsme se raději vraceli stejnou cestou. Byly tam poutače na Litchfield cafe, zabočili jsme k němu, ale bylo zavřeno. Tak jsme se zastavili u hospody před Batchelorem, ale tam jen hrálo pár domorodců na automatech a kafe neměli. Abychom ho dostali, stavili jsme se na dálnici tam, kde jsme ráno čepovali benzín. Pak jsme doplnili zásoby ve Woolworthsu a opět se vrátili do Darwinu.
Večer jsme navázali spojení s Evropou. Vláďa poslal Bohuše SMS s pozdravy a dotazem, zda má Skype. Odpověděla, že bychom se mohli spojit tak po 8. hodině, ale to bychom spali.
30.11.
Opustili jsme Darwin a zamířili směrem na jihovýchod do národního parku Kakadu. Je to pojmenované po těch papoušcích, protože jsme jich pár viděli. Na počátku jsme se stavili v informačním centru na kopci Beatrice Hill. Byly tam ukázky různého života v parku a nahoře byla pěkná terasa. Kávovar měli opět rozbitý, tak nemohli dělat kafe.
Přejížděli jsme řeku Adelaide River, ve které údajně měli být krokodýli, a pořádali tam vyjížďky za tzv. Skákajícími krokodýly. V 9:00 měla být vyjížďka, ale nebyla tam ani noha, jen jsme si dali kafe. Krokodýla jsme žádného neviděli.
Do Kakadu se platí vstupné 25 $, nejelo se přes žádnou bránu, ale neriskli jsme jet do parku bez vstupenky. Tu jsme koupili v Aurora Kakadu Resortu u Jižní Aligátoří řeky.
Parkem protékají 3 větší řeky směrem na sever, všechny se jmenují Aligátoři, i když je to samozřejmě nesprávný název, žijí tu krokodýli a ne aligátoři. Řeky jsou Západní, Jižní a Východní. Cestou jsme zabočili k laguně Learning Tree, což byla dvě mělká jezírka obklopená trávou, na nichž plavalo plno vodních ptáků. Opět zde bylo upozornění na krokodýly. Cesta k laguně byla dost široká s poměrně hlubokými kalužemi.
Další odbočka byla na Mamukala, bylo to opět ptačí jezero, k němuž se muselo dojít po krátkém chodníku. Na břehu jezera byla vybudovaná pozorovatelna na kůlech. Bylo hodně porostlé, vypadalo to na lotos. Dle naučných cedulí tam mělo být nejvíce ptáků od května do září.
Pak jsme pokračovali k domorodé posvátné hoře Ubirr. Dvakrát jsme museli přejíždět potok, který tekl přes silnici. V období dešťů se tam vůbec nedá jezdit. A toto období tu začíná 1.12. V okolí Ubirru je plno podobných kamenných skalek, proč je zrovna tato posvátná, nevíme. Zajeli jsme napřed k řece East Aligátor River, na níž měli dělat vyjížďky na lodích. Nebyla tam ani noha, pouze nějaký strážce a ten nám řekl, že za vyjížďku se platí 58 $ za jednoho, to bychom se na to mohli…. Dnešní den zde končila sezona.
Pak jsme popojeli k Ubirru, kde je asi kilometrový vycházkový okroužek. Pod převisy jsou tam domorodé kresby malované většinou červenavou barvou, více či méně viditelné, zobrazující většinou zvířata. Na horu se dá i vystoupat, jsou na ní skalky připomínající houby a je z ní úžasný pohled do travnaté dálky. Zároveň s námi šla na okruh turistická skupina a všichni si nesli sebou pití, napřed jsme si říkali, že na kilometrovou vycházku to není třeba, ale vzala jsem láhev taky sebou a ještě že tak. Skály byly rozpálené a byli jsme jak velbloudi na poušti.
Ještě jsme se stavili u řeky v místě, kde byl brod Cahills a cesta do domorodé Arnhemské země. Na protějším břehu jsme viděli plno dětí čvachtat se ve vodě (nějak nám to nesedělo s tím všude inzerovaným krokodýlím nebezpečím), a gazík, který přejel řeku ponořený až po nápravy. Působil tu tak trochu jako přívoz, protože přijel pro lidi čekající na našem břehu a vrátil se s nimi zpět.
Pak jsme se kousek vrátili do Jabiru, což je v této oblasti asi největší sídlo. Opět jsme přejížděli ten potok, ale mnohem razantněji, až voda stříkala daleko do stran. U Jabiru je ohromný uranový důl a kupodivu se dá zajet až k němu. Je tam ohromná jáma někam hluboko do země a vedle ní stupňovité výsypky. Viděli jsme náklaďáky, zde působící jak dětské hračky, sjíždějící po spirále do díry.
V Jabiru jsme měli zajištěné ubytování v rezortu Lakewiew. Byl to trochu matoucí název, protože jezero bylo sice kousek odtud, ale byl to bažiňák a rozhodně na něj nebylo vidět. Taky tu inzerovali bazén, ale byl pouze městský.
Dostali jsme tam Bush bungalov. Byl to takový napůl stan s vysokou plátěnou střechou, byl na sloupcích, stěny byly z dírkovaného vlnitého plechu, uvnitř potažené moskytiérou, byla tam malá kuchyňka. Uprostřed byl pod plachtou větrák, který docela úspěšně místnost chladil. Příslušenství bylo v samostatném zděném domku pár kroků vedle. V noci nebylo nic příjemného se tam vydat, zvláště když člověk chvíli předtím slyšel nějaký šustot. Baterkou jsme naštěstí byli vybaveni.
1.12.
Z Jabiru jsme vyrazili po Highway Kakadu směrem jihozápadním. Hned u Jabiru jsme se zastavili v informačním centru Bowali, kde měli expozici o přírodě a životě domorodců v parku.
Zjistili jsme, že dnešním dnem začíná mokrá sezóna a řada cest je zavřená, asi v této době spíše preventivně. Cesta k Ubirru již byla také zavřená a dle záznamů tam bylo na silnici půl metru vody. Zajeli jsme ke skále Nourlangie Rock, která byla na několika místech pomalována skalními kresbami. U jednoho obrázku tam psali o rituálních tancích, ale dle nás to byly poměrně perverzní pozice a měly sexuální podklad.
Pak jsme chtěli uhnout na Yellow Water (Žlutou vodu), ale tam to bylo zavřené, tak jsme alespoň jeli do Gagudju Lodge Gooindy, což je hned vedle. Nebyla tam ani noha, ale přesto nám uvařili kafe. Měli tam moc pěkný bazén se skalkou s tekoucí vodou. Došli jsme tam k molu, kde bylo napsáno, že je to tam kvůli krokodýlům extrémně nebezpečné, ale zase jsme žádného neviděli. Voda tu byla asi výše než obvykle, protože řada stromů byla pod vodou a vedle mola napůl ve vodě parkovalo auto. Tak jsme si říkali, zda řidiče nesežral krokodýl.
Pak jsme popojeli hned vedle do kulturního centra Warradjan. V krámku jsem si tam koupila jedno triko s domorodými motivy a Vláďa etnickou hudbu.
Uhnuli jsme na Gungurul, kde měla být vyhlídka, ale cestička byla dost zarostlá, 400 m dlouhá zpáteční cesta měla trvat hodinu, tak jsme došli pouze k řece, kde bylo sucho a písčiny a opět nebezpečí krokodýlů.
Další zastávka nebyla ani uvedena v infomapě, byla to vyhlídka Bukbukluk. Šlo se od parkoviště jen kousek po rovině a byli jsme na kraji srázu, odkud byl parádní výhled na skály za řekou. Pak jsme se ještě zastavili na hranicích parku v Mary River Roadhouse, kde jsme koupili jedno triko za 15 $.
Pak už jsme dojeli jen do Pine Creek. Nic jako pinie nebo borovice tam však neroste. Na kraji, snad se ani nedá říci města, je železniční muzeum – stará stanice a asi 3 mašiny. Bylo tam napsáno, že od dubna do června bude zavřeno, a někdo tam připsal: teď je říjen a je zavřeno stejně, jak to? V prosinci bylo zavřeno také. Vedle železničního muzea bylo volně přísutpné muzeum těžby – dříve se tu těžilo zlato, tak tam byly stroje, kterými ho extrahovali z horniny. Vyjeli jsme na vyhlídku nad městem, odkud byl pohled na zatopený důl na měď – jezero vypadalo krásně modře, mělo hloubku až 135 m a ještě jednou tak vysoké prudké svahy okolo. Přímo k jezeru se snad ani nedalo dostat.
V Pine Creeku jsme měli zamluvený hotel Railway Resort. Byly to boudičky připomínající vagony, velice pěkně upravené a porostlé popínavými rostlinami. V areálu byl i malý bazén s vodopádkem a maketou krokodýla. Voda v bazénu byla teplejší než vzduch asi 35 O C. Okolo bazénu byly pěkně rozpálené kameny.
Šli jsme na pivo kousek vedle do hospody Líná ještěrka (Lazy Lizard). Měli tam otevřené sezení pod střechou nebo slunečníky. Pivo měli pouze za 3,5 $, což nám připadalo docela slušné. Celkem družně se tam bavili bílí s domorodci a hráli kulečník. Wifi v resortu nebylo k dispozici, ale paní recepční nás pustila k sobě do kanceláře, tak jsme odeslali pár meilů z motelového počítače.
Večer se spustil pěkný slejvák, z klimatizace stříkaly kapky, až nakonec to v ní začalo podivně chrčet, tak jsme ji raději vypnuli. Po dešti to opět šlo bez potíží pustit.
2.12.
Dnes jsme zahájili větší přesun směrem na jih po Stuart Highway, což je silnice vedoucí napříč středem Austrálie od oceánu k oceánu. Měli jsme na ní pár docela zajímavých zastávek. Nejprve jsme odbočili k vodopádům Edith Falls. Byl to jeden menší vodopád na opačné straně jezera a po pětikilometrovém okruhu se dalo dostat k dalším horním jezerům a vodopádům, ale bylo to uzavřené. Byl tam kemping, ale zcela opuštěný, zase tam upozorňovali na krokodýly. Skoro sem nemělo cenu jezdit.
Další odbočku z hlavní jsme podnikli ve městě Katherine, jeli jsme do soutěsky Nitmiluk. Je to soutěska řeky Katherine, která se prodírá dosti divokým údolím. Pořádají tam projížďky na lodích, lodí tam bylo plno, ale odstavené na mělčině a nikde nikdo. Podívali jsme se do Vizitor centra, kde promítali film o kaňonu a měli tam model kaňonu.
Parkoviště bylo na kraji skal vlastně v rovině. Podnikli jsme sebevražedný výstup na vyhlídku do kaňonu. Vystoupali jsme asi 150 m, i když bylo ještě celkem brzy, vše již bylo rozpálené a bez vody bychom asi zdechli. Vyhlídka však stála za to.
Pak jsme se vrátili do Katheriny. Vláďa měl vypsané dálkové vlaky Ghany, které dvakrát týdně jezdí z Alice Springs do Darwinu a zpět. Vlak tam měl stát od 9 do 13 hodin. Chtěli jsme se na něj podívat, mělo to být od města směrem na západ, směrovky ukazovaly na stanici pro osobní přepravu, ale byla za zavřenou bránou, bylo tam vidět pouze nějaké autobusy, vlak nikde a na nádraží se nedalo dostat. Tak jak to tady funguje, jsme nezjistili.
V Katherině jsou taky termální prameny, zastavili jsme u nich, ale byla tam cedule upozorňující na krokodýly, a bylo to opuštěné. Ve městě byl zas velký obchoďák Woolworths, tak jsme opět nakoupili za rozumnou cenu zásoby jídla a dali si k obědu pečené kuře.
Další odbočku jsme učinili v Matarance. Jeli jsme k pramenům Bitter Springs. Vypadalo to tam dost krokodýlovitě, byly tam různé laguny, cedule kupodivu ne. Z parkoviště se šlo asi 150 m k laguně, do níž vedly schůdky, zobrazovali tam trasu, jak se dá plavat po proudu a pak se vrátit pěšky zpět. Celé to bylo v děsné divočině, rostly tam palmy se spoustou suchých listů visích k zemi. Laguna byla částečně porostlá lotosy a rákosím, vypadalo to dost divoce, ale voda byla průzračná, bylo vidět na dno porostlé nějakými rostlinami. Voda měla mít 330C a připadala mi příjemně osvěžující, venkovní teplota musela být výrazně vyšší. Zpět jsme šli okruhem po druhé straně laguny.
Šli jsme opět dost divočinou, pod nohama nám harašily drobné kamínky, tak jsme nechtě vyplašili několik klokanů, kteří před námi prchali. Uvidět je dříve než oni nás bylo dost složité. V Matarance byl pomník chlapa na koni, zřejmě pošťáka Henryho Peckhama, který utonul při výkonu povolání, a spisovatelky Jeannie Gunn s manželem, která napsala knihu Never, never, o místní zastrčené a drsné oblasti.
Jeli jsme pořád po Stuart Highway, po silnici téměř nic nejezdilo, vedla skoro pořád přímo, mohlo se jet až 130 km/hod., tak to rychle utíkalo, jak po dálnici. Zastavili jsme se v historické hospodě Daly Waters, tedy relativně historické, protože pocházela z roku 1930. Měli ji vyzdobenou vším možným – platidly různých zemí, popsanými triky, podprsenkami, kalhotkami, různými vizitkami a fotkami. Byla tu také vánoční výzdoba a před hospodou Mikuláš. Před vchodem ležela rohožka, na kterou když se šláplo, začalo to hrát „rolničky“. Pivo tam ale měli drahé, asi 6,6 $, my si dali kafe. O pár kilometrů dál bylo New Castle Waters – napůl opuštěná vesnice, kde byl historický obchod v plechovém baráku a opuštěný starý hotel, který zde fungoval asi až do r. 1975. Když jsme tam byli, už se skoro stmívalo.
Skončili jsme v městečku Elliott. Byl tam objekt honosně nazvaný hotel, ale byla to vesnická knajpa a za barákem měli pár značně ošuntělých chatek. Ale mělo to výhodu, že jsme za to dali jen 60 $ a v podstatě standart byl stejný jako u dražšího ubytování – tj. příslušenství, klimatizace, větrák, varná konvice, kafe, čaj. Naše ubytování mělo jednu vadu, i když nám to zase ani tak nevadilo, nesplachoval totiž záchod, tak jsme ho pouze plnili a nesplachovali.
Dali jsme si v knajpě u stolu vyrobeného ze sudu 2 piva (měli pouze lahvové). V lokále seděly jen dvě černošky, které vypadaly, že na něco čekají. I venku před hotelem bloumalo plno černých a projíždělo tam policejní auto kontrolující dodržování pořádku.
3.12.
U hotelu byl kupodivu bazén, tak jsem si v něm byla ráno zaplavat, i když otevírací doba byla až od 10 hodin.
Dnešní den jsme měli podniknout hlavní přesun až do Alice Springs, což bylo přes 700 km. Zatáhlo se a místy i pršelo, tomu také odpovídala teplota – asi 20 oC, na cestování to ale bylo příjemné. Cestou jsem Vláďovi předčítala z knihy Aleše Bendy „Neznámou Austrálií“. Sice byla vydaná již za socialismu, ale bylo v ní plno zajímavých informací, hlavně historických.
Ze Stuart Highway jsme nikde neuhýbali, jen jsme zastavovali v místech, se známkami života lidí. Vzdálenosti mezi jednotlivými motely byly asi 100 km. První zastávka byla Renner Springs s roadhousem, další byl Roadhouse Three Ways – tedy motorest u tří cest, který byl na rozcestí se silnicí na východ. Bylo to tam zařízené pro řidiče kamionů, kteří tu měli zvláštní místnost, vyzdobenou automobilovými značkami a fotkami řidičů. Na vnější boční stěně motelu byl namalovaný krásný obraz Roadtrainu – tedy kamionu s několika vleky, které tu brázdí místní silnice. Pak jsme jich také řadu potkávali a protože pršelo, roudy okolo sebe stříkaly plno vody. Ale celkově aut jezdilo velice málo, průměrně tak jedno za 10 km.
Zřejmě u původní silnice byly unikátní kamenné útvary – Devil´s Marbles, tedy Ďáblovy kuličky, což jsou ohromné červenavé kamenné koule navršené na sobě, v několika hromadách. Některé kameny byly unikátní – třeba ohromný balvan tvaru chleba, který byl rozdělený na dvě půlky, nebo kámen ve tvaru zadku. Já se nechala vyfotit, jako že vzpírám ohromný balvan.
Další motorest byl v Tennant Creek, to zrovna pršelo, tak jsme se tu ani nezastavili. Každý motorest měl svůj vzhled, většinou ubytování v chatkách, prodej benzinu a krámek. Takové byly také další Wauchope a o pár kilometrů dál Wicliffe Well. Tam to bylo zaměřené na Ufo, které tam údajně někdy dříve bylo spatřeno, tak ufounskou tematikou byly pomalované celé budovy, na střeše a vedle benzínky stály sochy ufonů, dokonce tam měli obrázek ufounů s dírou pro obličej, kde se mohl každý vyfotit.
Pak byly ještě zastávky Barrow Creek a Ti Tree, každá měla něco do sebe. V Ti Tree inzerovali prodej domorodého umění, ale v průvodci to trochu přechválili, žádný zázrak to nebyl, pouze pár kousků na umakartových stolech.
V Barrow Creek byla stará telegrafní stanice, ve které původně byla hospoda, ale ta teď byla vedle pumpy a neměla žádné kouzlo. Cestou jsme předjížděli chlapa kráčejícího po silnici, který vedl velblouda táhnoucího vozík. Vypadal, že jde dálkovou trasu, ale kolik mohl ujít za den, sotva mohl urazit vzdálenost mezi jednotlivými motely.
Cestou také bylo několik památníků cestovateli Stuartovi, podle něhož je pojmenovaná hlavní silnice a který procestoval centrum Austrálie v roce 1862 (tedy téměř 100 let po objevení světadílu), také památník stavitelům telegrafu. Na jedné boční silnici byla cedule s nápisem No fuel 500 km, tedy bez benzínu 500 km, nějaký vtipálek to přepsal na No fuck.
Kousek před Alice Springs je Obratník kozoroha. Je tam vybudován pomník se zeměkoulí a obrázkem kozoroha (tady spíše berana). V Alice Springs jsme se jeli podívat ke staré telegrafní stanici. Tu jsme nenašli, byly tam rozsáhlé prostory s řadou parkovišť, spíše je to rekreační zóna pro Aličáky, byly tam značené nějaké vycházkové trasy.
Jeli jsme se hned ubytovat. Měli jsme rezervovaný pobyt v resortu Alice Motor Inn. Byl to takový americký patrový pavlačák, s bazénem uprostřed. Teplota byla asi 20 0C, tak jsem bazén ani nevyužila. Paní recepční se omlouvala za zimu, prý to zde nebývá, a odrazovala nás od cesty do centra, abychom se nedostali do problémů. Alice Springs je totiž jedno z velkých australských měst s největším počtem černých obyvatel.
Vzhledem k tomu, že tu bylo zadarmo wifi, spojili jsme se s různými lidmi přes skype.
4.12.
V tomto motelu jsme měli kontinentální snídani, ale bylo to dost slabé – mohli jsme si udělat pár toustů, namazat marmeládou nebo máslem a dát si chipsy do mléka.
Dnešní den jsme měli v plánu výlety po okolí Alice Springs. Nad městem se tyčí vysoký hřeben, na němž byly vysílače, tak jsme mysleli, se nám k nim podaří dostat. Zajeli jsme však do nějaké černošské vesnice a cestu nahoru se nám nepodařilo najít.
Vyrazili jsme na západ od Alice Springs do Západního Mac Donnellova pohoří. Hory tu mají dlouhé rovné hřebeny, občas přerušené soutěskami, z nichž mnohé jsme navštívili.
První soutěska byla Simpsons Gap. Když jsme k ní přicházeli, stálo tam několik lidí a nadšeně nám ukazovali klokana na skalce nad jezírkem. Byli tam dokonce 2 – máma s malým. Soutěskou vanul docela ostrý vítr. Ze všech soutěsek občas vytékají větší či menší potoky, ale teď zde byly pouze písečná koryta a nebyla v nich ani kapka. V soutěskách však voda byla.
Další kaňon byl Ellery Creek Big Hole. V něm bylo docela pěkné jezírko. Nějací mlaďoši tam tábořili ve stanu a koupali se. U břehu tam pózoval černobílý varan. Mlaďoši ho fotili a bohužel vyplašili, než ho Vláďa stihnul nafilmovat. V Serpentine Gorge jsme zjistili, že od parkoviště se musí jít na hodinovou vycházku až k soutěsce, tak jsme odjeli pryč.
Další zastávka byla Ochre Pits, tedy „okrové jámy“. Byly tam žíhané skály od bílé přes okrovou až po temně červenou. Z těchto skal získávali domorodci své barvy. Bylo tam napsáno, že se nesmí přemisťovat kameny pod pokutou 5000 $.
Pak jsme jeli do Ormiston Gorge. Opět tam bylo koupací jezírko a na rozdíl od ostatních se do kaňonu dalo jít, vedla tam i strmá stezka na vyhlídku na skále, nad vodou tvořila skála jeskyňku. Potkali jsme Japonce z našeho hotelu, kteří si zřejmě zaplatili výlet autem – měli sebou 2 průvodce, kteří jim nesli plný koš jídla k pikniku.
Poslední naše zastávka byla Glen Helen, kde byl kemping a motel. Dle informačního letáku tam měla být pumpa, ale měli pouze jeden stojan a to na naftu s cenou přes 2 $. Vláďa si chtěl dát kafe, ale stroj na kafe byl mimo provoz,. To se nám stalo již potřetí, je zvláštní, že nedokáží zajistit takovou základní člověčí potřebu. Prošli jsme se ke kaňonu, před nímž bylo hodně mělké jezírko zarostlé rákosím. Jednu stěnu kaňonu tvořily zajímavé útvary ve tvaru postav.
Pak již jsme se vraceli 120 km do Alice Springs. Tam jsme si konečně dali kafe v jedné taverně a pokračovali od města směrem na východ. Tam se jede podél pohoří Východní Mac Donnell. V pásu hor opět byly dvě průrvy Emily Gap a Jessie Gap. Měly trochu jiný charakter než v západním pohoří. Měly krásná písečná dna, v prvním byla jen větší louže, ve druhé voda žádná. Byly tam pruhovaně natřené skály a psána nějaká pověst o housenkách, jimiž se živili domorodci. Dále jsme se podívali ke skále Corroboree Rock, zřejmě s významem pro domorodce.
Poslední zastávka ve východním Mac Donnellu byl kaňon Trephina. Vévodila mu rozeklaná červená skála rozdělená na dvě části. Dojezd byl po nezpevněné silnici a přejezdy vyschlých potoků byly na hranici možností našeho auta. Na konci byl úplně opuštěný kaňon s nízkými okolními skalami s písečným dnem porostlý eukalypty. Eukalyptovou vůni bylo cítit ve vzduchu. Ještě jsem zabočili k Ghost Gum, kde silnice udělala smyčku okolo nádherného eukalyptu.
Zpět do Alice jsme se vraceli při zapadajícím slunci, tak byly krásně osvětlené skalní útesy i celé pohoří.
Dojeli jsme do města a na hlavní křižovatce jsme uviděli nad sebou kopec s vlajkou. Hned jsme tam vyjeli – byl to vrcholek Anzac Hill. Byl tam památník padlým z 1. světové války a dva stožáry s vlajkami – australskou a asi severního teritoria.
Pak jsme chtěli brát benzín, když jsem si všimla, že tam píší, že s účtenkou od Woolworthsu dostaneme slevu 8 c/l. Woolworths jsme neviděli, vyrazili jsem spíše na slepo, ale našli jsme ho. Byl to velký komplex, skoro všechno bylo zavřené, i alkohol, ale potraviny naštěstí ne. Nakoupili jsme, již skoro zavírali. Krám s alkoholem měl otevírat až v pondělí ve 12 hodin. Asi dvě minuty před osmou jsme zastavili u pumpy a chtěli tankovat, když vyběhla obsluha, že už je zavřeno. Tak jsme museli natankovat o kus dál a samozřejmě bez slevy. Sleva měla platit až do konce prosince, tak jsme ji mohli použít u jakékoliv pumpy Caltex – Woolworths. Bývali bychom mohli užít i účtenky z dřívějška. Sleva se přiznávala, když člověk utratil alespoň 30 $, ale nějak se nám to nepodařilo uplatnit.
Večer jsme využili ke spojení s Čechami a úpravě fotek.
5.12.
Opět jsme měli mít delší přesun k Uluru. Ráno jsme vyrazili po Stuartu, po 270 kilometrech byla křižovatka, z níž odbočuje silnice k nejznámějšímu útvaru Austrálie.
Cestou jsme zastavili ve Stuart Well, v Roadhousu jsme koupili knihu o Stuart Highway a dali si kafe. Hned vedle byla velbloudí farma, kterou jsme samozřejmě nemohli minout. Zrovna tam 4 Japonci nasedali na velbloudy ke krátké projížďce, další osedlaní velbloudi leželi v ohradě, jiní volně pobíhali, pak tam chovali emu, přichlíplé klokany v ohradě a krásné papoušky s růžovými břichy. Uvnitř vystavovali sadu pohárů, které místní velbloudi vyhráli.
Na odbočce na Uluru byl Roadhouse Erldunda. Měli tam pod stříškou ohromnou maketu ježury a ještěrky, původně to asi byly příbytky pro nějaká zvířata, vedle měli ohradu pro emu. Měli tam docela rozsáhlý krám, tak jsme v něm koupili pár blbostí – klobouk se síťkou proti moskytům a dopravní značky upozorňující na různá zvířata. Měli tam i tu knihu o Stuart Highway, o něco levnější než jsme jí koupili my.
Ráz krajiny se pomalu měnil – od buše porostlého keři, přes pampu pouze s trávou až po červené písečné duny.
Další zastávka byla Mount Ebenezer. Byla to pěkná srubovitá stavba a měli uvnitř domorodou galerii. Mně by se tam docela líbily nějaká trička. Kus před Uluru je ještě jeden významný bod – hora Conner. Je to naprosto rovná vysoká stolovka. Od silnice je minimálně 10 km, z jednoho místa na ní byla pěkná vyhlídka. Podél hory vede na jih prašňačka, tak jsme se rozhodli kus se k ní přiblížit. Po chvíli jsme opravdu byli blíže a byl tam pěkný výhled, ale pak cesta začala klesat a dál již nemělo cenu jet.
Poslední naše zastávka byla Curtin Springs. Měli tam klece se spoustou papoušků, lebky krav s rohy, z nichž některé nebyly ještě zcela zbavené kůže a zbytků masa. Rostly tam také dva ohromné kaktusy. Na stěně sprch měli kresbu s obrázky z okolí – Mt Conner, hadi, klokani apod. Uvnitř měli na zdi plno kreslených vtipů – některé notoricky známé i u nás.
K Uluru jsme se blížili, ale pořád nebyl vidět, okolo se zvedaly pořád duny a kopečky. Nejeli jsme totiž přímo k Uluru, ale severněji, proto jsme se moc nepřibližovali. K hoře jsme nakonec přijeli ze severu. Do národního parku vede vstupní brána a platí se vstupné 25 $ za osobu, přičemž lístek platí tři dny.
Nejprve jsme jeli ke Kata Tjuta (anglicky zvané Olgas). Uluru zná každý, i když někdo možná pod názvem Eyers Rock, ale Olgas nikoliv, i když je to kousek vedle a docela se to vyrovná. Olgas jsou ohromné skály vysoké přes 300 m rozdělené úzkými štěrbinami. Od Uluru je to vzdušnou čarou asi 10 km, ale silnice to opět silně objížděla, že to dalo 23 km. Horu jsme objeli a přijeli k ní od západu. Dřív vedla silnice přímo a dalo se jet podél skalních útvarů z jihu. Nyní vede přístupová silnice docela daleko, je na ní jen jedna vyhlídka a to se musí vylézt na dunu. Jinak by se na ní nemělo stavět.
U Olgas jsou dvě parkoviště – z toho vzdálenějšího se dá udělat docela mohutný okroužek Údolím větrů. My tam viděli v trávě pěkného varánka, kterého jsme vůbec nerušili. Prošli jsme se jen kousek, celý okruh byl na 4 hodiny.
Popojeli jsme k dalšímu parkovišti a vyrazili do rokle Walpa. Šlo se celkem pohodlným chodníkem mezi dvě neustále se zužující skály. Byly tvořeny nějakým slepencem, ve spodní části to vypadalo, jako by to někdo zbrušoval. Dole se válely ohromné kvádry ze stejné hmoty, asi to tu občas padá.
Zastavili jsme se až v ohromné rokli mezi dvěma skalami, roklí se bohužel nedalo projít na druhou stranu, protože se to hodně zúžilo a ležely tam ohromné balvany.
Pak jsme se jeli podívat k Uluru. Protože se schylovalo k západu slunce, tak jsme jeli na místo, z něhož má být vyhlídka na horu při západu slunce. Jsou tam dvě parkoviště – jedno pro autobusy, jedno pro osobáky, obě již byla narvaná. Bylo docela dost mraků, ale chvíli před západem slunce z mraků vykouklo a krásně plasticky horu osvětlilo. Nafotili jsme to a ještě popojeli těsně pod horu. Zdáli vypadá kompaktní, ale zblízka je vidět různé rokle, díry a spadané kusy skal. Je to zřejmě ze stejného materiálu jako Kata Tjuta.
Ubytování jsme měli zajištěné v Ayers Rock Campground. Měli jsme tam zamluvenou jednu chatku, bohužel jen šestilůžkovou a cena byla jednotná 150 $, bez ohledu na to, kolik nás bylo. V této oblasti vůbec dost stahují lidi z kůže, za internet by chtěli za 6 min. 2,5 $. Benzín byl tady strašně drahý – přes 2 $ za litr, tedy o víc než půl dolaru více než na nejlevnějších místech.
Příslušenství bylo společné mimo chatku, viděla jsem tam v umyvárně 2 myšky, ale nic jiného za přijatelnou cenu v této oblasti nebylo. Stan se nám kvůli tomu nechtělo tahat, ale i za něj by byla dost nekřesťanská cena asi 80 $.
Za docela šílené ceny 120 $ tam nabízeli projížďky na velbloudech na východ slunce s odjezdem asi ve 4 hodiny ráno, nebo na západ slunce.
6.12.
Ráno jsme vstali v 6:10 a po silnici vyrazili opět k Uluru. Tentokráte jsme jeli na vyhlídku pro svítání. Hora opět vypadala jinak. Bylo vidět, že je šikmo zvrásněná a jednotlivé vrstvy jsou temněji zbarvené. Objeli jsme celý masiv dokola. Dříve to šlo jednoduše, ale teď tam vymysleli takové obstrukce, že když se zajede na parkoviště Kunya, z něhož je procházka k vodní díře, je člověk asi 200 m od okružní silnice, ale aby se na ní dostal, musí ujet asi 3 km.
Viděli jsme výstupovou cestu na vrcholek Uluru, který je zajištěn sloupky s lany a vede v nejmírnějším místě, i když je to také pěkný krpál, protože Uluru ční nad okolní terén 350 m. Cesta na vrcholek byla uzavřená, z důvodu sezónní letní uzávěry. V ohromných hicech již tam zkolabovalo několik lidí.
Pak již jsme se vraceli zpět ke Stuart Highway. Zpáteční cesta opět vypadala jinak, protože svítilo slunce a pěkně vše osvětlovalo. Z toho důvodu jsme opět zastavili u vyhlídky na Mt Conner a při tom jsme zjistili, že když se od parkoviště vyleze na opačnou stranu na červenou dunu, je odtud pěkná vyhlídka na zpola vyschlé jezero Amadeus. Nebylo to vůbec označeno, teplota písku byla na hranici snesitelnosti pro sandály.
Vláďa cestou prudce brzdil, aby nesrazil jednoho gekona a o kus dál zřejmě stejně dalšího přejel. Pak jsme viděli, jak se pasažéři karavanu vraceli pro přejetého gekona a hodili ho do příkopu.
Mysleli jsme, že v Curtin Springs by mohli mít benzín o něco levnější, ale měli ho dokonce za 2,2 $. Cestovatelé, kteří podniknou cestu z Alice Springs přes Glen Helen a Kings kaňon do Uluru, jsou tak zcela odkázáni na tyto zlodějské ceny. Benzín by zřejmě měli mít i v Kings kaňonu, ale nevíme, za jakou cenu.
My jsme tankovali až v Erldundě pár litrů za 1,88 $. Odtud jsme pokračovali po Stuart Highway na jih. Měli jsme to jen 70 km do Kulgery, kde inzerovali, že je to první a poslední pub v Severním teritoriu. Kus za ním je totiž hranice s Jižní Austrálií. V Kulgeře měli pěknou hospodu, venku směrovky na různá australská města a suchý strom se zavěšenými botami. Taky tam měli dvě bezhlavé figuríny pro vlastní vyfocení a fresku pubu na zdi.
Jižní Austrálie Victoria Nový jižní Wales
