Austrálie - Nový jižní Wales
Cowra, Blue Mountains, Botany Bay, Sydney
U města Wodonga jsme sjeli z dálnice a zabočili do města Albury, čímž jsme opět přejeli do dalšího státu a to do Nového jižního Walesu, označovala to pouze obyčejná cedule. V Albury bylo plno hotelů, my tam měli zarezervovaný motel Burvale Motor Inn, který téměř zel prázdnotou, kromě nás tam snad byli pouze jedni hosté. Byly to pokoje přístupné přímo ze dvora a na druhou stranu měly další východ.
15.11.
I když se dalo na dálnici najet přímo z Albury, vrátili jsme se ráno do Wodongy, protože jsme předpokládali, že na hlavní silnici bude na přejezd do jiného státu upozorňovat nějaký monument, ale byla tam obyčejná cedulka „New South Wales vás vítá“.
Jeli jsme po Hume Highway, provoz byl zcela minimální. U městečka Holbrook kousek dálnice chyběl, byl ve výstavbě, tak se projíždělo příjemným historickým městečkem. Po dálnici jsme dojeli až do Jugiongu, jelo se zvlněnou krajinou s vyschlými pastvinami a trochou stromů a kamení. V městečku Harden jsem fotila zřejmě radnici – honosnou budovu s hodinovou věží.
Okolo města Young rostly samé ovocné stromy, všude inzerovali sklizeň a najímali tam brigádníky, pěstují se tam třešně, broskve, nektarinky a blumy. Pár fotek zajímavých baráků jsem také vyfotila. Ve městě Cowra měli na křižovatce maketu orla a mají tam solidní infocentrum, kde jsem získala podklady i pro naší další cestu do Modrých hor..
V Cowře jsme se jeli podívat k válečnému hřbitovu Japonců, který je součástí normálního hřbitova. Mrtví zde měli jednoduché destičky v trávě těsně vedle sebe. Japonci zde byli v zajateckém táboře a při povstání jich byla většina zabita. Pak tam měl být mírový památník, ale nějak jsme ho minuli.
Na jedné křižovatce, kde nebylo žádné osídlení, byla pod stříškou socha Číňana Soo, který si zde získal výborné postavení a bohatství v prodejnách s jídlem.
Po Western Highway jsme jeli přes Bathurst k Modrým horám. Blue Mountains začínají u města Lithgow. Z Lithgowa jsme vyjeli na Hassanův val. Bylo to na pokraji skal – jedna vyhlídka byla v jeskyňce přístupné pouze úzkým otvorem, pak byl na skále jakýsi kříž, na plošině tam stály dvě lavičky a ještě se dalo popojít na samou špici útesu. Okolo sebe člověk viděl rozeklané skály spadající hluboko dolů.
Pak jsme se přesunuli do Mont Victorie, která leží na hřebeni a z jedné strany skály spadají kolmo dolů. Na pokraji městečka měla být vyhlídka Mitchell Ridge, ale postavili tam novou silnici, tak to nebylo přístupné.
Další vyhlídka byla na Sunset Rock, což je skála, na kterou dopadají paprsky zapadajícího slunce. Pak jsme ještě byli na skalní vyhlídce Pulpit Rock, ze které vyčníval kamenný stolec. Nebylo to tam nijak zabezpečené a skály spadaly někam hodně hluboko. Po kraji útesů jsme dojeli až do Katoomby, souběžně se silnicí tu vedla i dráha, někde na to bylo docela málo místa. V Katoombě jsme měli opět přes internet objednaný motel Mountain Lodge. Byl to spíš hostel, pokoje byly bez příslušenství, to bylo společné na chodbě, v přízemí byla kuchyňka, jídelna a společenská místnost. Působilo to příjemnou starobylou atmosférou, vedli to tu Číňani. Bylo to jedno z našich nejlevnějších ubytování, taky internet zde byl zadarmo.
16.12.
Ráno jsme hodili klíče do schránky a vyrazili k útesům. Katoomba leží na okraji obrovského srázu, který spadá do hloubky 300 – 400 m. Vzali jsme to od západu a podívali se na vyhlídku Cahills Lookout. Zhruba 10 min se šlo z kopce k vyhlídce, která byla na špici útesu. Až jsem z toho měla závratě.
Z vyhlídky Narrow Neck byl pohled na úzký příčný hřeben, který prudce spadal na obě strany a uprostřed něj vedla klikatá prašňačka. Další vyhlídka Landslide byla jen pár kroků od silnice.
Pak jsme se zastavili u Scenic World. Tam odtud vyjíždějí 2 lanovky a jedna zubačka. Prodávají různé lístky s kombinacemi všech drah. Chtěli jsme sjet dolů do údolí zubačkou, trochu se projít a nahoru vyjet lanovkou, lanovka však nejezdila, nabízeli nám zpáteční lístek na zubačku za 21 $, stejnou cenu měla mít i kombinace, ale jet pouze zubačkou jsme nechtěli. Další varianta byla lanovka vznášející se nad kaňonem s pohledem na vodopád za zpáteční cenu 16 $, nebo obojí za 28 $. My nakoupili nějaké suvenýry – měli je tu docela levné a měli výběr pěkných triček. Plyšáky tu měli nejlevnější, jaké jsme zatím viděli.
Podnikli jsme vycházku na vyhlídku na vodopád Katoomba a zavěšenou lanovku Skyway. Okolí stanice na druhé straně údolí bylo vyhořelé, lidé z lanovky zřejmě ani nevystupovali a ihned jeli zpátky. Prodávali pouze zpáteční jízdenku, i když klidně by se to dalo obejít asi tak za půl hodiny. U protější stanice se ani nesmělo zastavit autem.
Pak jsme měli hlad, tak jsme se vrátili zpět do města, zaparkovali u kraje hlavní třídy a prošli si to tam. Hodně obchodů se tu specializuje na starožitnosti. Koupili jsme zlevněnou knihu o australské savaně a CD s australskou country hudbou.
Na oběd jsme si zašli do čínské restaurace, kde měli jídla okolo 10 $, já si dala maso s mongolskou omáčkou. Ani jsem to nemohla sníst, tak jsem si to nechala zapakovat. Pak jsme se vrátili k útesům. Na okraji největšího stojí veliké informační centrum a obchody. Vláďa tam nakoupil za 10 $ DVD o Sydney a Modrých horách, aby nahradil nemožnost filmování.
Dole se tam pořádají domorodá vystoupení, mezi návštěvníky se procházel domorodec, oděný pouze do bederní roušky. Koupili jsme zde sušené maso z klokana a emu. To jsme dovezli na ochutnání domů. Připadalo mi to sladké a proto nijak zvlášť chutné.
U infocentra je největší vyhlídka – Echo Point, je kruhová a je z ní vidět na skály s lanovkami a na druhou stranu na skalní útvary zvané 3 sestry. Dle pověsti jsou to tři domorodé dívky, které do skal začaroval jejich otec, aby nepřišly do rukou nepřátel. V upomínku na tuto pověst mají před lanovkami sousoší. Ke třem sestrám vedl chodník, ke konci se schází prudkými schody k prvnímu útvaru přes můstek pod klenbu skály – tam je pouze malý prostor a na další skály není vidět ani se k nim nedá přiblížit.
Pokračovali jsme dále podél útesů a zastavili jsme se u kaskád řeky Leury – šli jsme podél říčky, která vedla dolů širokými stupni, cesta byla dost rozbahněná, muselo se jít po dřevěných pražcích po okraji. Ke konci řeka podemílá skálu a pak spadá do údolí vodopádem. Na vyhlídku dolů by se muselo zase docela dost vystoupat a trvalo by to asi 20 min, tak jsme se jen vrátili k autu.
Dojeli jsme ještě k vyhlídce Gordon Falls, asi 5 min se má sklesat na vyhlídku. Vodopád Gordon je dost slabý, ale o to majestátnější je protější stěna útesu. Vypadá to, že zde mají problém se zvětráváním, bylo vidět, že různé plochy kamene jsou opadané, protože měly světlejší barvu.
Tím jsme v podstatě Katoombu a s ní spojenou Leuru zhlédli a popojeli jsme do sousedního městečka Wentworth Falls. Je úplně mrtvé, není tam žádná hlavní třída jako v Katoombě nebo v Leuře. Dojeli jsme k útesům na parkoviště, odtud byla vyhlídka Jamison a východiště různých tras, dalo se sejít až na dno údolí, ale psali, že je to jen pro velice zdatné turisty, že je zde hodně schodů. O kousek vedle bylo infocentrum Conservation Hut – byla to kruhová chata s obrazy 3 sester a místním vodopádem, kde jsme si dali kafe.
Na parkovišti tam stál sporťák s otevřenými dveřmi a nikdo u něj nebyl, buď byl majitel tak důvěřivý nebo ho vykradli. Vše nejlepší z Modrých hor již jsme viděli, tak jsme se rozhodli jet směrem na Sydney. Cestou probíhaly práce na rozšíření silnice, takže teď to bylo dost omezující a zpožďující – omezení trvala až do Springwoodu.
Před Penrithem jsme najeli na dálnici a švihali to na Sydney. V Parramattě dálnice skončila a hned jsme se ocitli s hustém provozu a docela hnusném městě připomínajícím thajská města – nehezká, špinavá se spoustou reklam a drátů.
Jeli jsme do části Sydney do Rushornu a odtud se vydali na jihovýchod směrem na Botany Bay. Měla jsem dost bídné podklady, tak jsme se řídili spíše sluncem, ale trefili jsme se na Canterbury Road, pak už to bylo jednoduché.
Měli jsme zajištěné ubytování v Ramsgate, ale bylo ještě docela brzo, tak jsme jeli na konec zátoky Botany Bay do Kurnellu, kde poprvé přistáli běloši v r. 1770 s výpravou kapitána Cooka. U pláže tam má postavený obelisk, který zde byl vztyčen k stému výročí vylodění, ke dvoustému výročí to zde navštívila královna Alžběta. O kus dál stojí další památník s portrétem botanika Josefa Bankse, který byl na lodi s Cookem. Na útesu u břehu, který při přílivu zřejmě zalévá voda, byla ještě jednoduchá pamětní deska 1. Evropanovi, který vstoupil na australskou půdu – byl to Sturt, bratranec Cookovy ženy.
Pak jsme jen jeli zpátky na Sydney, projeli po mostě po části Botany Bay do Ramsgate a v pohodě našli Grand Pines Tourist Park. Za 40 $ jsme tam měli jednu chatku. Mohlo by v ní spát 5 lidí, i když 3 lůžka nad sebou byla dost stísněná a úzká. V recepci nikdo nebyl, Vláďa pouze vyfasoval klíče skrz mříž od nějakého hlídače. Měli tu nemožnou pracovní dobu recepce – od 9:30 do 18 hodin. Večer jsme to docela slušně roztočili se zubrovkou.
17.12. sobota
Dnešní den jsme měli na programu prohlídku Sydney. Dojeli jsme autem k Paddy´s Marketu, tam zaparkovali v podzemních garážích, až když jsme vjeli dovnitř, viděli jsme, že je to tu docela drahé – 28 $ za celý den.
Z parkoviště však byl přímý výstup ke stanici monorailu – koupili jsme si lístek za 4,8 $ a objeli skoro celý okruh monorailu, jezdí jen jedním směrem a okruh trvá asi 15 minut. My dojeli do stanice Darling Harbour. Tam jsme přešli most, uprostřed kterého jezdí ten monorail, jezdí na poměrně subtilních sloupech a jedné kolejnici a ani ne moc vysoko. U mostu je námořní muzeum, přičemž součástí expozice jsou i vojenské křižníky a ponorka v zátoce. Na druhém břehu je obří akvárium a muzeum voskových figurín madame Toussand, do obojího nikdo nechodil, protože se tam platilo vstupné asi 30 $.
My došli k přístavišti lodí, které zde jezdí jako veřejná doprava – koupili jsme si celodenní jízdenku na městskou dopravu za 20 $, bohužel na monorail neplatila. Lodí jsme jeli do přístaviště Circular Quay mezi Harbour Bridge a operou. Pod mostem jsme podjížděli a viděli, jak na něj stoupají skupiny návštěvníků – všichni se musí obléci do nepromokavých kombinéz, připnou se karabinou na lano a vystoupají na vrchol oblouku. Stojí je to asi 150 $ (v sobotu je vyšší cena) a v ceně je společné foto na vrcholu, samostatně se tam fotit nesmí. My se šli podívat k opeře. Myslela jsem, že je to kompaktní budova, ale jsou vlastně 4, i když v podzemí jsou spojené. Psali tam, že v opeře je 1000 místností a 300 chodeb. Opera se dá obejít, ale až dole u vody, proto to tam není k focení, ve vyšší úrovni je to směrem k vodě uzavřené plotem.
Před operou je ohromné schodiště, ale část zrovna opravovali, opravovali i chodník směrem k úřadu vlády. Zpět jsme se vrátili přes botanickou zahradu. Nejkrásnější zahrada je zdá se v oplocené části obklopující budovu úřadu vlády. Byly tam směrovky „vstup volný“, ale v bráně bylo napsáno, že každý musí mít vstupenku.
Za botanickou zahradou stojí budova konzervatoře, která vypadá jako novogotický hrad, za ní pokračují další zahrady. Prošli jsme mezi mrakodrapy opět směrem k přístavu. Mezi moderními výškovými budovami jsou některé starší a méně vysoké.
Pod mostem je zachována čtvrť původních starých domků – The Rocks. Stojí tu i nejstarší dům Austrálie z roku 1788. V jedné ulici tu byly vánoční trhy s plátěnými stříškami, silnice byla kvůli nim zatarasená. Sortiment na stáncích byl velice různorodý a bylo se na co koukat.
Pak jsme se vraceli opět do přístavu. Stála tam ohromná zaoceánská loď, vyšší než většina domů. Právě se do ní naloďovali cestující a stáli frontu na odbavení. Vláďa pak na internetu koukal na její trasu, jela do Tasmánie.
Rozhodli jsme se popojet ještě kus místní lodní dopravou, jeli jsme tentokráte větší rychlolodí do zátoky Doublebay. Tato trasa měla tu výhodu, že jsme projížděli blízko opery. Z Doublebay jsme popošli k zastávce metra Kings Cross. Ve skutečnosti to bylo dále, než to vypadalo na mapě a navíc docela do kopce.
Metrem jsme to dojeli do stanice Martin Place a odtud jsme šli k televizní věži Sydney Tower. Mezi mrakodrapy jí nebylo ani vidět. Za 25 $ jsme si koupili vstupenku na vyhlídkovou plošinu. Za dvojnásobný příplatek se dalo jít až na střechu – opět je oblékali do kombinéz a dělali jim fotku. Nám to stačilo na zasklené plošině. Bylo perfektně vidět, centrum města je obkrouženo různými zátokami, po největší zátoce plachtilo plno plachetnic. Jen opera se ztrácela za mrakodrapy. Věž má výšku 220 m, určitě stálo za to ji navštívit.
Opustili jsme věž a šli k blízké katedrále Sv. Marie. Za pár minut začaly houkat hasičské sirény a několik vozů přijelo k budově, která tvoří podloží věže. Z patra, kde se nasedalo na výtah nahoru, šel kouř. Než jsme si prohlédli katedrálu, přestalo to. Před katedrálou je park a v něm fontána s jednou sochou uprostřed a třemi menšími sousošími. Sedli jsme v parku do metra a popojeli do stanice Town Hall.
Hned u stanice je radnice, což je reprezentativní novogotická budova. Nad hlavním vchodem měli umístěný vánoční strom a výzdobu. Vedle stojí také novogotický kostel Sv. Antonína. Z druhé strany je socha sedící královny Viktorie. Pak jsme šli hlavní třídou George směrem k našemu parkovišti. Cestou jsme ještě zabočili do čínské čtvrti, koupili jsme tam dvě pěkná trika po 7 $. Hlavní ulice čínské čtvrti má z obou stran čínské brány hlídané lvy a je tam velice živo.
Naproti čínské čtvrti je rozlehlá budova s mnoha vchody – Paddy´s Markets. Bohužel již měli zavřeno, bylo vidět dovnitř pouze přes mříže. Je to obrovské kryté tržiště. Pak již jsme chtěli odjet. Při odjezdu z parkoviště jsme měli problém s placením – platilo se to přes automat a ten nebral stodolarové bankovky a my jinou neměli. Tak jsme si ještě naproti dali kafe a 6 $ zaplatili stodolarovkou. Celkem v pohodě jsme se vrátili do Ramsgate. Místy se to trochu zadrhávalo, protože byl dost hustý provoz. Při výjezdu z parkoviště jsme se řídili podle slunce, vjeli jsme do obousměrné ulice, ale najednou se z ní na konci stala jednosměrka a my se museli vrátit a objet blok.
To již byl náš poslední večer zde, tak jsme se věnovali zapakování.
17.12. neděle
Letadlo nám odlétalo až pozdě odpoledne, tak jsme ještě jeli dopoledne do města do Paddy´s Marketů. Tentokráte bylo vše otevřeno a bohatě to tam žilo. Je to ohromná tržnice zaměřená převážně na oblečení, ale mají tam i oddíl se zeleninou a prodávají i jiné věci. Je patrová a v horním patře jsou značkové obchody a občerstvovny. Kdybychom během naší cesty nic nekoupili domů, zde jsme to mohli za velice slušné ceny dohnat. Vláďa si koupil automobilové značky a australskou hudbu, pak jsme ještě koupili nějaká trika a Honzovi kraťasy. Abychom to měli kam dát, koupila jsem tašku přes rameno s klokany.
Na letiště jsme jeli podle ukazatelů a bez problémů k němu dojeli. Kousek před ním jsme provedli převléknutí z letních věcí na cestovní, abychom doma nezmrzli. Letadlo nám odlétalo v 16:20, vrátili jsme auto v Hertzu, měli jsme plné pojištění, tak ho ani neprohlíželi a přesunuli se do haly. Chvíli jsme si poseděli ve venkovním baru a dali si pivo.
Zpět jsme opět letěli s mezipřistáním v Singapuru a v Londýně, cesta byla neskutečně dlouhá, ale aspoň že se o nás dobře starali a napájeli nás vínem a pivem. Do Prahy jsme doletěli druhý den dopoledne, přijel pro nás Honza. Já šla rovnou do práce a hned odpoledne jsem dostala výpověď z pracovního poměru.
Za celou naší cestu jsme urazili 8 700 km, za půjčení auta jsme zaplatili 76 tis. Kč, z toho 9 tis. bylo za jednosměrnou zápůjčku, navíc jsme platili nadměrné kilometry, v ceně jsme měli pouze 200 Km/den, to navíc činilo 30 tis. Kč.
Letenky nás stály 35 000 Kč za jednoho, z toho však činily skoro 14 000 letištní poplatky.
Severní teritorium Jižní Austrálie Victoria
