Itálie 1990
cesta vlakem křížem krážem Itálií - Benátky, Sicílie, Bari, Řím, Pompeje, Neapol, Vall d´Aosta, Sardinie, Benátky
Naše první prázdninová cesta po revoluci vedla do Itálie. Využili jsme volných jízdenek českých drah. Honzovi bylo necelých šest let, Ivče necelých deset. Oba si nesli nevelké batůžky se svými věcmi, my jsme jim museli vzít spacáky, jídlo a další věci, takže na stan již nezbylo místo. Spali jsme tedy buď venku pod širákem nebo ve vlacích.
Naši cestu jsme začali v Benátkách. Docela mne zklamaly, protože domy byly dost ošuntělé, kanály byly spíše nelibě vonící stoky, uzoučkými uličkami procházelo strašně moc turistů.
Pak jsme se přesunuli nočním vlakem přes celou Itálii až na jih. Trajektem jsme se přeplavili i na Sicílii, kde jsme dojeli k Taormině, u ní se položili na pláž a cachtali se v moři. Ještě ten samý den jsme opět odjeli, protože jsme si netroufli tam spát pod širákem. Zdálo se nám, že černě oblečené ženy se po nás divně koukají. Doufali jsme, že uvidíme Etnu, ale byla v mracích, tak jsme ji pouze tušili. Dál jsme se přesunuli na patu italské boty do Bari, kde jsme to opět využili spíše ke koupání. Měli tam dlouhou promenádu podél moře s palmami.
Opět přes noc jsme dojeli do Říma. Podívali jsme se do Kolosea, Forum Romanum jsme si prohlédli pouze z nadhledu, navštívili jsme i Vatikán, chrám Viktora Emanuela a Andělský hrad. Hledali jsme fontánu di Trevi, ale zrovna byla v lešení a bez vody.
Posunuli jsme se k Pompejím, kde jsme spali za zdí hřbitova a kradli tam hrozny vína. V Pompejích jsme se zcela náhodou potkali s Petrem Skalou, který cestoval stopem. Pokračovali jsme do Neapole. Pod Vesuvem byly úplně černé pláže. Nějak jsem moc nechápala průpovídku „vidět Neapol a zemřít“, nijak moc mne nezaujala. Zajímavá byla pouze pevnost a úzké strmé uličky směrem k moři. Jeli jsme tam tramvají, v níž si nás vyhlédli dětští kapsáři a chtěli nás okrást. Strkali se, houpali na tyči a asi chtěli využít příležitosti, ale my si dávali pozor, tak měli smůlu.
Další noc jsme jeli zase na sever. Dojeli jsme do údolí Val d´Aosta. Tam už vlak nejel, ale jela náhradní autobusová doprava, což byl úžasný klimatizovaný autobus. V údolí je na kopcích bezpočet hradů a zřícenin. Dostali jsme se až kousek od Mt. Blancu, byl na něj krásný výhled.
Pak jsme se opět koupali na tzv. Italské riviéře ve Ventimiglii. Z ní jsme jeli opět nočním vlakem. Vláďa moc ve vlacích nespal, jel vždy v sedě u dveří a klimbal. Vyplatilo se to, protože ve vedlejším kupé dopadli vlakové zlodějky a došlo tam k silným emocím. Za nějakou dobu po nás jeli po naší trase manželé Kasalovi a nedlouho po začátku byli ve vlaku okradeni o peníze i doklady. Měli je v malém batůžku nahoře na poličce u okna a spali napříč v kupé, takže zloději museli být hodně šikovní.
Další naše cesta vedla na Sardinii. Jeli jsme na ni zadarmo trajektem provozovaným italskými dráhami. Nevěděli si rady s našimi volnými jízdenkami, tak stačilo, když jsme zaplatili pár lir jako místenku. V dalších letech již měli nádražáci smůlu a zadarmo je na Sardinii nevozili. Tam jsme jeli přes den a na Sardinii se uložili hned u přístavu, kde začínalo kolejiště vlaků. Ráno nám těsně za hlavami posunovali lokomotivy.
Jeli jsme do přístavu Porto Torres, kde jsme se potápěli, a pak projeli napříč celou Sardinií až na jih do Cagliari. Cestou mne nejvíce zaujaly oholené korkové duby, kterých tu rostlo všude plno. V Cagliari jsme se nějak neměli kam uchýlit, tak jsme spali v parku na lavičce. Nějaký Ital tam chtěl koupit našeho Honzu, který měl delší blond andělíčkovské vlasy, tak ho asi považoval za holku. Poprvé jsme tam viděli bezdomovce – byli zahrabaní v papírových kartonech a spali.
Zpátky na pevninu jsme jeli přes noc a docela dobře se prospali na palubě. Na závěr naší cesty po Itálii jsme si prohlédli Pisu s její šikmou věží a Baptistériem. Taky jsme se na chvíli zastavili ve Florencii.
porovnej s Itálie Benátky a Itálie 2006