Deníček
Již potřetí jsme jeli s vnučkou Evičkou do Maďarska, zase jsme jeli do jiných destinací a jiných lázní a vzali jsme to přes Slovensko. Tentokráte jsme jeli až v květnu a tím se vyhnuli některým neotevřeným lázním.
14.5.
Ráno jsme odjížděli z Prahy asi v půl osmě a po dálnici jeli do Brna. Tam jsme nakoupili v Tescu a stavili se na oběd v samoobslužné jídelně na Rohlence.
Přes Horní Lideč jsme přejeli na Slovensko do Nivnice a Povážské Bystrice. Nad celou Bystricí vede dálniční most, my však dálnici minuli a jeli do kopců a do Rajeckých Teplic. Tam jsme měli rezervované ubytování v Konské. Mysleli jsme, že je to ulice v Teplicich, ale byla to přidružená vesnice. Ubytovali jsme se v penzionu Villa, který měl přes ulici Relax centrum s termálním bazénem a my měli v ceně ubytování i návštěvu bazénu na 1 hodinu zdarma.
Šli jsme tam, ale uvnitř zrovna probíhala nějaké oslava, tak nás objednali až na pátou hodinu. Po oslavě se tam dosud povalovaly skleničky od šampaňského a plechovky od piva. Bazén byl pouze malý, kruhový o průměru asi 10 m. Byly tam ale i vířivka, masážní sprchy, sauna a pára.
Na večeři jsme šli do centra Teplic. Jsou tam lázně Afrodite, které jsou nově rekonstruované a jsou propojeny zaskleným mostem nad silnicí s termálním aquacentrem s otevřenými bazény. Jeho část ještě byla ve výstavbě, ale vše je poměrně dost velkolepě řešené v antickém stylu.
Hned vedle byla restaurace – pizeria, ale měli tam i jiná jídla než pizu. K pití jsme si dali Zlatého bažanta, k jídlu Vláďa pečená žebra, já se dělila s Evičkou o těstoviny a rajskou polévku.
Kousek vedle lázní směrem k našemu ubytování stojí moderní kostel, v němž zrovna probíhala mše a proudily tam davy lidí . Okolo to bylo vyzdobeno zřejmě na svátek Božího těla a bylo to osázené čerstvými ozdobenými břízkami.
15.5.
Ráno se Evička vzbudila po 6. hodině, po sedmé vzbudila Vláďu. Sbalili jsme si věci a šli ještě jednou do bazénu. Tentokráte jsme to měli platit, ale stálo to jen 1,5 E a Evička to měla zadarmo. Byla tam jen uklízečka, která říkala, že o placení nic neví. Až do půl desáté jsme byli v bazénu sami, pak přišla obsluha a jeden člověk, který se naložil do vířivky. Evička s křidélky přeplavala skoro celý bazének, posílali jsme si jí mezi sebou.
Pak jsme jeli do nedaleké Rajecké Lesné. Mají tam ohromný moderní dřevěný betlém. Divili jsme se, že je zavřeno, ale v neděli tam mají otevřeno pouze do 10:30 a pak je pauza do odpoledne. Správce nám však otevřel, rozsvítil a pustil hýbací figurky. Bylo tam třeba stavění májky a provozování různých profesí. Dominoval tomu most z Bratislavy a na vrcholcích byly význačné Slovenské stavby – Bratislavský hrad, Trenčínský hrad a další.
Pokračovali jsme do Bojnic. Zaparkovali jsme vedle náměstí za 4 E na více než hodinu. Oběd jsme si dali v penzionu Kaviareň, my si dali halušky a Evička polévku s nudličkami.
Pak jsme šli do Zoo. Od naší poslední návštěvy jí docela dost předělali, rozšířili a zmodernizovali. Prošli jsme okruh po celé Zoo. U Evičky měly největší úspěch surikaty, které byly u slonů za sklem až k zemi. V kavárně jsme si tam dali malé občerstvení.
Opět přes kopce jsme jeli do Banské Štiavnice. Cestou jsme udělali neplánovanou zastávku ve Sklených Teplicích. Jen jsme tam viděli z auta celkem zajímavé stavby. Jsou to malé lázničky, před lázeňskou budovou byly vyřezávané dřevěné sochy, kašna s lvíčkem jeskyně s termální vodou 42 st C. Byly tam na několika místech výrony horké vody, které tvořily travertinové kaskádičky do potoka. Bylo to tu velice zastrčené.
V Banské Štiavnici jsme měli objednané ubytování v penzionu Marina v Kutnohorské ulici. GPS nás hnala kamsi za město a pak nás posílala polňačkou. Domorodci nám řekli, ať jedeme do centra. Jeli jsme okolo uzavřené šachty, u níž staly dva velmi zchátralé paneláky plné cikánů. Tak jsme jeli z druhé strany do uzoučké uličky, která se však opět změnila v pěšinu. Tak jsem otevřela mapy na mobilu a zkusili jsme to přes hlavní náměstí, kousek za ním byla cedule Marina rovně a o kousek dál Marina doleva. Kutnohorská je rozdělena do dvou částí a penzion z ní vlastně ani není přístupný, stojí pod ní. Asi by měli přístupovou cestu mít napsánu v informacích v booking comu. Já to měla v mapě napsáno jako Alma Mater, prý to dřív byl učitelský ústav, bylo to tu docela zchátralé. Dostali jsme veliký čtyřlůžkový pokoj o rozloze asi 40 m2.
Šli jsme na večeři kousek dolů k hlavnímu náměstí. Byl tam penzion a restaurace Na trojici. Bylo to tu trochu dražší, dali jsme si polévky a masa.
16.5.
Ráno jsme si prohlédli Štiavnicu. Je zapsaná v Unesco, ale některé domy jsou hrozně zanedbané. Např. dům na horním konci náměstí, o kterém se píše v průvodci, že má výjimečnou fasádu s arkýřem, byl skoro ruina. Řadu práce již zde udělali, ale ještě jim toho moc chybí.
Na náměstí Sv. Trojice mělo být placené parkování, ale nebylo komu zaplatit. Vláďa šel do infocentra a tam mu prodali lístek za 0,5 E. Nějaký pán nám říkal, že se tu potlouká chlap, který parkovací lístky vystavuje. Viděli jsme ho, až když jsme odjížděli.
Vylezli jsme ke Starému zámku, po schodišti, kde byla docela přerostlá tráva, nahoře u zámku ji zrovna sekali. Zámek byl zavřený. Jinými schody jsme sešli zase do města. Zastavili jsme se v malé kavárničce u Starého pána, měli tam kuřárnu, pěknou výzdobu a zařízený dvůr. My seděli u stolečků venku s vyhlídkou na ulici. Bylo to tu docela drahé. Ve městě zapsaném v Unescu bych tu očekávala více návštěvníků, ale možná ještě nebyla sezóna, tak to zde bylo docela chcíplé.
Vyjeli jsme na sousední kopec, kde stál Nový zámek, přímá silnice z centra byla rozkopaná, museli jsme to objet zezadu, objížďka nebyla vůbec značená. Orientace je zde dost složitá, jsou zde jednosměrky a slepé ulice. Nový zámek je budova čtvercového půdorysu se čtyřmi rohovými věžemi, Kupodivu tam bylo otevřeno, je tam báňské muzeum.
Na závěr prohlídky města jsme jsi ještě prohlédli kalvárii. Na kopec vede křížová cesta s celkem mohutnými kaplemi s obrazy, zhruba v polovině kopce stojí dolní kostel v barokním stylu, který byl rekonstruovaný, na fasádě byla namalovaná slepá okna. Na vrcholu stojí horní kostel, ale ten je skoro ruina, má zatím opravené pouze okapy. Některé kapličky také ještě nebyly opravené, na těch opravených bylo napsáno, kdo do nich investoval. Nad námi se stahovala mračna a začalo mrholit, tak jsme dolů sklesali dost rychle.
Dál jsme jeli na jih směrem na Dudince. Oběd jsme si dali v Hontianských Nemcach v pizerii Furmanská. Dali jsme si květákovou polévku a soté s rýží, stálo to pouze 9 E i s pitím, Evička jedla se mnou. V Dudincích jsme byli již po 2. hodině. Měli jsme tam objednaný penzion Leo, byl od lázní za hlavní silnicí, v létě tu zřejmě mají na zahradě kemping.
Šli jsme do lázní a chtěli jít na koupaliště, ale otevírají až na konci května. Předloni jsme tu byli již v dubnu, to bylo otevřeno, ale byli jsme tam v pondělí a to otevírali až od 11 hodin. Poslali nás do hlavní lázeňské budovy, že je to tam taky pro veřejnost, ale pouze v sobotu a v neděli, jinak to nejde.
Obešli jsme lázně lesem okolo, je tam několik travertinových kup, z nichž dříve vyvěrala voda, nyní již jsou mrtvé. Jedna z nich se jmenuje Spící Růženka. Proti letnímu kinu jsou tam starověké římské lázně. Jsou tam bazénky vydlabané v kameni, nyní jsou však již suché. V centru městečka je moderní kostel na jinak nevyužité veliké ploše. Lázně jsou celkem zanedbané, asi ustrnuly za socialismu. Oproti předloňsku některé budovy opravili.
Chvíli jsme byli na pokoji a poté po 6. hodině šli na večeři. Byli jsme v restauraci U Petra, je asi jediná v celých Dudincích, jinak je tu ještě pizerie. Nikdo tu nebyl, ale lidé sem začali chodit během večera Byli to asi lázeňáci, kteří si sem vyrazili až po večeři v lázních. Evička si dala opět vývar s nudličkami, my řízek. Večer jsme skypovali domů, Vláďovi z ničeho nic začala fungovat kamera na notebooku, která již 3 roky stávkovala.
17.5.
Z Dudinců jsme to měli jen asi 15 km na maďarské hranice. Měli jsme problém s odjezdem z penzionu, nikdo tu nebyl a Vláďa si musel otevřít automatická vrata ovladačem uvnitř. Oni tu totiž včera večer pařili, tak ještě nevstali. V Šahách měl být dle internetu židovský hřbitov. Byl, ale hodně zanedbaný, zarostlý a neprodyšně uzavřený.
Jeli jsme do Vacu do botanické zahrady. V průvodci bylo napsáno, že je to na jih od města, ale nebylo to tam. Tak Vláďa nastartoval internet a našel ji, nebylo to ve městě Vac, ale ve vesnici Vacratot, a leželo to asi 10 km jihovýchodně od Vacu. Vstupné stálo 900 Ft na jednoho, Evička šla zadarmo. Zatáhlo se a byla hrozná kosa. Paní v pokladně uměla pouze maďarsky a něco nám vysvětlovala, na mapičce areálu nám zakroužkovala dvě místa, ale nevěděli jsme, co to znamená.
Šli jsme až na konec zahrady, kde byly skleníky s kaktusy a broméliemi a byl tam tropický skleník i s ptáky. Také tam byl vodní mlýn v ruském stylu, byla tam jezírka a kamenný tunel, byla tu docela divočina. Můstek přes říčku byl rozebraný v rekonstrukci, druhý také. To byla ta dvě místa, co nám paní zakroužkovala. Obešli jsme to k východu až přes bylinkovou zahrádku. V celé zahradě nebylo žádné občerstvení, pouze u vchodu automat na kafe (za 100F) a pití. Taky tu nebyli skoro žádní návštěvníci.
Jeli jsme směrem na jih do Gödöllö. Ve městečku Veresegyház byl hotel Libra, kde jsme si dali oběd – polévku a těstoviny, bylo to docela drahé.
V Gödöllö je krásný barokní zámek. Prošli jsme jím do zahrad. Zahrady v anglickém stylu byly otevřené až od roku 2012, část zámku a hospodářských budov byla ještě v rekonstrukci, na opravy přispěla Unie. Došli jsme až ke skleníkům, tam bylo zahradní centrum s prodejem okrasných rostlin. Ještě jsme se chtěli podívat do přední francouzské zahrady, ale hned nás čapli, tam se nesmělo. Pak jsme najeli na dálnici a předtím si museli koupit dálniční známku. Na Vláďu koukali jako na pitomce, až když jim ukázal značku na dveřích, pochopili. Týdenní známka stála 2950 Ft.
Měli jsme to jen asi 25 km do našeho ubytování na východním okraji Budapešti. Bylo to CEV Koospont, byli jsme tu již před 2 roky. Byli jsme ubytováni v 10. patře a měli výhled na východ na hlavní ulici. Evička stála u okna a sledovala cvrkot – auta, autobusy a středem jezdící vlaky, ty jezdily skoro po 5 minutách. Pak jsme šli na večeři do místní menzy, byl tu pultový prodej, měli 3 meníčka, my si dali za 2400 ft kuře s kaší.
Pak jsme si byli zaplavat v místním bazénu, jak jsme již z dřívějška věděli, bylo tu nutné mít čepice. Zámečky ke skříňkám dával člověk u bazénu, což bylo celkem nepraktické. Voda byla docela studená, byli jsme tu jen asi půl hodiny. Kromě nás tu byly jen dvě Asiatky.
Večer jsme opět skypovali a vyřizovali meilovou korespondenci.
18.5.
Ráno jsme jeli do Gellertových lázní. Projížděli jsme napříč skoro celým městem, byla trochu zácpa. Lázně jsou na levém Dunajském břehu pod Gellertovým vrchem. Za parkování jsme tam zaplatili na 3 hodiny 1000 Ft, Za vstup jsme zaplatili 5100 Ft za jednoho i za Evičku, děti slevy neměly, museli jsme zaplatit kartou, přičemž Vláďovu kartu to nebralo.
Uvnitř je jeden velký plavací bazén a jeden horký. Musela tam být koupací čepice, naštěstí jsme je měla sebou. V prvním patře byla kavárna a východ k venkovním bazénům – byl tam velký s vlnami skoro vypuštěný a jeden horký. Orientace v areálu byla dost nepřehledná, až později jsme zjistili, že se dalo jít ještě do léčebných bazénů, jeden měl teplotu 35 0C, tam děti ani nemohly být moc dlouho. Také tam byly plátěné kabinky pro masáže. Byla tam dost velkolepá výzdoba v antickém stylu.
Pak jsme jeli autem na konečnou stanici červené trasy metra, která vedla směrem k našemu hotelu. Tam se dalo přestoupit na vlak. Zaparkovali jsme a jeli metrem do centra s přestupem na žlutou trasu, lístek stál 350 Ft. Žlutá trasa je rekonstruovaná ve stylu před sto lety. Jako obklady stěn tam jsou bílé glazované záchodové dlaždičky, názvy stanic jsou ozdobné z dlaždic, jsou tu litinové podpůrné sloupy, jezdí tam dřevěné vozy,
V každé stanici dělali u výstupu kontroly lístků. Jeli jsme až do stanice Szecheny ve Vidan parku a tam si dali u Zoo občerstvení – gyros. Pak jsme jeli metrem až na druhou konečnou, která byla kousek od Dunaje. Tam odtud se dá jet po Dunaji lodí jako MHD za 750 Ft., Evička na loď nechtěla, tak jsme šli pěšky po nábřeží k parlamentu.
Cestou jsme si dali v občerstvení u mostu kafe a džus. Parkovalo tam několik výletních lodí plujících delší cesty po Dunaji. Po řece jezdily malé MHD parníčky, které křižovaly řeku z jedné strany na druhou. Byl krásný výhled na hrad na druhém břehu. Cestou byl zvláštní památník, na kraji nábřeží u vody tu byla řada různě poházených kovových bot, bylo to na památku maďarských židů, které tu nacisté za války utopili.
U parlamentu na menším náměstí stála jezdecká socha hraběte Arkányho. Tam jsme opět vlezli do metra, byla tam červená trasa, tak jsme mohli bez přestupu jet až na konečnou k našemu autu. Tam odtud to již bylo jen kousek k našemu hotelu se zastávkou ve Sparu, kde jsme koupili pivo. Večer jsme sledovali v noťasu pořady ze 60. let stažené do počítače.
19.5.
Ráno jsme si dali v menze snídani za 1000 Ft, já si dala grilovanou zeleninu s vajíčkem.
Jeli jsme do Szentendre, po vnitřním celkem dost ucpaném okruhu, asi by bylo lepší najet na venkovní okruh na dálnici. Na parkovišti u skanzenu byly samé autobusy a jen pár osobáků.
Vstupné nás stálo 2000 Ft, Evička to měla zadarmo. Navíc jsme si koupili jízdenku na vláček, který jezdí po areálu skanzenu. Vláček zrovna odjížděl, jezdí sem a zpět, má asi 5 zastávek a jede se přes úvratě. Historický vláček vypadá pouze jako vagonek. Skanzen je největší v Evropě, je rozdělen podle do 10 částí podle různých maďarských regionů (2 části ale chyběly) a k tomu je zde přírodní divadlo, kde se asi pořádají folklórní akce. Každá část skanzenu je samostatná vesnička, do většiny domků se mohlo jít dovnitř. Jen podle mapky jsme našli občerstvení zašité v jednom statku, jinak to nebylo vůbec označené. Dali jsme si kafe a lízátko pro Evičku. O kus dál byl krámek s pečivem, tam jsme si tam koupili trochu netypické pečivo – zelňáky a škvarkové pagáče. Na kraji areálu byla hospoda. Zvenku to vypadalo jako statek, uvnitř však bylo plastové zastřešení dvora s k tomu přistavěný veliký plátěný stan. Ve stanu byl samoobslužný pult, kde jsme si dali za 900 Ft velký kotlík husté gulášové polévky Sice to zřejmě splňovalo požadavky na kapacitu a chránilo před sluncem, ale estetický dojen nic moc,..
Po obědě jsme přejeli do železničního muzea. Vláďa měl nalezenu ulici Varosliget, což bylo na kraji Vidan parku, kde byla budova muzea dopravy, které však bylo kvůli rekonstrukci zavřené. Vláďa se chtěl zeptal na soupravy vlaků, které někde stojí na kolejištích, ale chlap pouze ukázal na anglickou ceduli o rekonstrukci Naštěstí jsem muzeum našla celkem nedaleko na mapě v mobilu Poznala jsem to podle točen. Dojeli jsme tam, vstupné stálo 1600 Ft, Evičku jsme prohlásili za dítě do 4 let, aby to měla zadarmo. V jednom vagónu tam měli model vláčkové trati, mezi exponáty jezdil malý vláček, na něm vepředu seděl řidič, ale na to musely být lístky zvlášť a nebylo s kým se domluvit, kolik to stojí a kde se to koupí. Okolo první točny měli rozestavěnou sadu parních mašin, okolo druhé stála kruhová budova s dveřmi pro garážování mašin. Uvnitř byla ohromná prostora, v níž byl vláčkový model, maketa štítu nádraží a několik salonních a spacích vozů. Dovnitř se šlo přes moderní přístavbu bez označení.
Na kolejích stály řady vagónů seřazených do vlaků. Dalo se vylézt na přechod a dívat se na ně shora. V malé budově nádražíčka byl bufet, stranou stálo několik údržbových strojů - dreziny ad. V další budově měly být modely vláčků, ale bylo to již zavřené, měli pouze do 4 hodin. Kdybychom to věděli, mohli jsme sem jít napřed.
Venku na parkovišti byl stánek, kde jsme si dali kafe, chtěli za něj jen 90 Ft, Vláďa dostal hodně mrňavé a já s mlékem studené.
Pak již jsme se vrátili do hotelu a dali si večeři v menze. Večer jsme sledovali televizi z počítače jako včera.
20.5.
Ráno jsme se sbalili a projeli opět celou Budapeští na její jihozápadní okraj. Tam je tzv Memento park, kde jsou soustředěny komunistické sochy stažené z Budapešti. Do areálu vedla monumentální brána se sochou Lenina a Marxe a Engelse. Byly tam sochy různých maďarských komunistů, ale taky Dimitrova, byl tam ohromný bojový pomník.
Po dálnici jsme jeli na Györ. Tam jsme měli v plánu Zoologickou zahradu, ale nemohli jsme jí najít, nebyly na ní řádné směrovky. Vláďa se musel připojit k internetu a já to pak našla v mobilu. Byla to menší Zoo, ale všechna zvířata byla dobře viditelná. Byl tam dětský koutek, v němž byla pirátská loď, domeček na kůlech a lanové dráhy. Měli tam bílé klokany a bílé lvy. Na kraji měli veliký výběh pro morčata a Evička jim házela trávu a listí pampelišek, hned vedle byl mravenečník. Do výběhu klokanů a lemurů se mohlo jít dovnitř.
Byli jsme ubytováni v malém penzionu Muskatli velikosti rodinného domku v Menföcsanaku, což vlastně byla součást Györu. Měli jsme tam podkrovní pokojík. V blízkosti nebylo žádné restaurační zařízení, tak jsme jeli do sousední vesnice Györujbarat do restaurace Sárokház, kterou nám doporučili v penzionu.
21.5.
Dopoledne jsme jeli do Györu do lázní. Do GPSky nešla dosadit adresa Fürdotér, Vláďa zadal Fürdo utca a hnalo nás to do jednosměrek starého města, jímž jsme se motali sem a tam. Vyvedla jsem auto z centra přes most, tam se Vláďa zeptal a lázně již byly nadohled. Lázně se jmenovaly Raba Quelle, dle řeky Ráby, Ráb je také český název Györu.
V lázních byly vnitřní bazény i venkovní, Nahoře byl bazén pro děti, malý kruhový velmi teplý bazén a prolézačky pro děti. Plavali jsme venku i vevnitř, u občerstvení jsme si dali pití a Evička palačinku. Měli tam vstupenky na 3 hodiny nebo rodinnou na celý den, ta byla o 100Ft levnější.
Z bazénu jsme to měli do centra jen kousek, nechali jsme auto na místě a šli do centra pěšky přes lávku, byla tam pěší zóna. U biskupského paláce byla vyhlídková věž, vylezl na ní pouze Vláďa a nafilmoval si město ze shora. My s Evičkou zatím pozorovaly svatby, které se fotily před kostelem.
O kousek dál jsme si dali na venkovní zahrádce oběd. Bylo to tam dost drahé, tak jsme si dali pouze gulášovou polévku, která stála 1500 Ft. Došli jsme až na hlavní náměstí Szechenyi tér, tam byla nějaká akce pro děti.
Cestou jsme si chtěli v krámku koupit nějaké pivo, do toho krámku se však smělo pouze od 18 let, tak Evičku vyhodili. Zpět k autu jsme se vraceli po náplavce. Měli tu nové protipovodňové úpravy, břehy byly vydlážděné, na nich byla schodiště jak indické gháty. Bylo to zřejmě pro diváky závodů lodí.
V podvečer jsme nakoupili v Tescu a zároveň si dali jídlo u číňanů. Vybrali jsme si nějaké jídlo a číňan nám to rozmluvil, že je to dost pálivé.
22.5.
Byla již neděle a tedy náš návratový den. Jeli jsme na Bratislavu. Těsně před hranicemi jsme sjeli z dálnice, protože jsme nechtěli na pár kilometrů kupovat slovenskou dálniční známku.. Projeli jsme Brarislavou směrem na Žilinu a jeli do Hradiště pod Vrátnom. Tam jsme jeli navštívit našeho kamaráda Jožku Pirohu (což je Vláďův spolubojovník z vojny). Pirohovi nebyli doma, zúčastnili se svěcení kapličky nad vesnicí, tak jsme na ně chvíli čekali. Dostali jsme několikachodový oběd. Evičce se věnoval Pirohů vnuk Kubko, ale ona se s ním nechtěla bavit.
Asi ve 14:30 jsme se vydali na cestu domů, kam jsme dojeli s malými zastávkami.